Text k zamyšlení u příležitosti 24. neděle v mezidobí (Mt 18,21-35) | 13. září 2026
V pátek jsme se s dětmi snažili vypočítat, jaké to bylo s těmi dluhy, o kterých slyšíme v evangeliu. Ano, je tam dluh vůči králi a dluh jednoho služebníka vůči druhému. Král odpouští dluh, který je takřka nevyčíslitelný. A také nesplatitelný. Onen služebník by musel žít dva tisíce životů, aby jej králi splatil. Dluh kolegy vůči kolegovi je proti tomu nepatrný. Proč Ježíš používá takový příměr? Abychom si uvědomili, jak je Boží odpuštění nesmírné, jak mnoho jsme dostali a jak velká může být naše motivace jednat podobně jako on.
Jak je ale možné, že Bůh v podobenství takto obdarovává, a služebník se záhy uzavře, zhřeší (škrtí svého kolegu) a propadá trestu? Ježíš nám lidem dává velkou lekci, kterou nesmíme podcenit. Není možné si všechno jen vyslechnout a jít dál jakoby nic. Problém našeho obdarovaného služebníka spočívá v tom, že se královým činem nezměnilo jeho srdce. Stále zůstal uzavřený ve své ublíženosti: „Mi nikdo nic zadarmo nedá. Proč bych měl já?“ Neuvědomil si, co obdržel.
Odpouštěný dluh není jen odpuštění našich hříchů. Jsme to my. Naše vykoupení. Naše záchrana před věčnou smrtí. Naše obdarování, kterým máme být užiteční, kterým máme proměňovat svět k lepšímu. Podobenství ukazuje, jak velkou cenu máme v Božích očích. A toto všechno je třeba přijmout. Postupně si uvědomovat. Mnišská moudrost říká: „Světlo Božího milosrdenství nic neprospěje tomu, kdo se zabední ve sluji zloby a nenávisti.“ To je ten škrtící a křičící služebník…
A tak dnes s vděčností poděkujme Bohu za jeho veliké obdarování. Abychom se před ním neuzavírali, aby tento nezasloužený dar mohl přinést svobodu a pokoj nám. A abychom i my sami měli podíl na božském postoji vůči našim bližním.
