Duchovní slovo

Od „pane“ k „otče“

Text k zamyšlení u příležitosti slavnosti Výročí posvěcení kostela (Mt 21,28-32) | 27. září 2026

Jedna anekdota vypráví o školní jídelně, kde měli dva stoly s ovocem. U prvního stolu byla jablka s cedulkou: „Vezmi si jen jedno, Bůh se dívá!“ U druhého stolu byly hrušky a cedulka: „Vezmi si, kolik chceš, Bůh hlídá u jablek.“ Trošku mi to připomíná toho dnešního druhého syna. Tváří v tvář otci všechno slíbil, byl až podezřele uctivý a ochotný. Ale sám pak zodpovědnost hodil za hlavu. Asi to známe všichni, že pod dohledem rodičů, nadřízených nebo i kamarádů člověk jedná tak, jak se od něho očekává. Ale pravá vyzrálost se projeví, když nás nikdo nevidí, nehlídá, nekontroluje.

Při hodové slavnosti se radujeme, že máme v našem městě kostel. Že je to místo, odkud pramení Boží milosti. A jak je vidět, tato slavnost stojí z velké části na vás mladých. A tak i tato oslava je (zvláště pro vás mladé) prezentací zralosti. Nebo alespoň zamyšlením na tím, jak na tom má zralost je. Jde o vyzrálost v osobním životě, v práci, ve společenství… ale v neposlední řadě ve vztahu s Bohem. Ježíš nás volá ke vztahu, který je opravdový, upřímný… Možná nás kdysi museli vést „za ručičku“, motivovat, napomínat. Ježíš ale chce, abychom svůj vztah ode všech takových berliček očistili. Chce, abychom byli jeho přáteli.

Tím podobenstvím, které jsme před chvílí slyšeli, se Ježíš obrací k velekněžím a starším lidu. Ti měli být vzorem. A ano, byli, ale jen navenek. Když přišlo na lámání chleba, nepoznali Boží záměr a jeho dílo odmítli. Naopak lidé z okraje společnosti mu rozuměli a změnili svůj život. Pro nás to znamená, že Bůh nestojí o nějakou „křesťanskou“ nálepku. Nestojí o „vysvědčení“: byl jsem pokřtěn, u prvního svatého příjímání, biřmování… stojí o nás. I za cenu, že s ním vždy nebudeme souhlasit. Že jako první syn budeme klidně odmlouvat, hádat se s ním. Ale nakonec zvítězí naše láska k němu. Všimněte si zajímavého detailu, kdy ten druhý syn neříká „otče, táto“, ale „pane“. Zůstává na formální úrovni. A to je velká škoda.

V příběhu je nejhezčí, že otec oba chlapce nazývá syny. Ať už se chovají jakkoli, jsou to jeho milované děti a jemu na nich záleží za všech okolností. Jeho láska se nikdy neunaví. Má stále otevřenou náruč. Pro každého z nich i z nás. I v naší nedokonalosti.

To je povzbudivé poznání. Usilujme o upřímnost prvního syna, o vděčnost za pozvání na vinici a radost z toho, že náš život bude přinášet plody.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *