Text k zamyšlení u příležitosti 25. neděle v mezidobí (Mt 20,1-16) | 20. září 2026
Při čtení dnešního úryvku je potřeba si uvědomit, že se Ježíš neobrací na podnikatele, aby jim dal návod, jak mají odměňovat své zaměstnance, ale obrací se na farizeje, kteří pěstovali kult náboženské dokonalosti. Napadá jejich učení o tom, že čím dokonaleji sloužíme Bohu podle přikázání Zákona, tím větší bude naše nebeská odměna. A naopak, čím více příkazy Zákona zanedbáváme, tím přísnější bude trest.
Ježíš mluví o denáru. Denár byla mzda, která zabezpečila život rodiny na jeden den. Kdyby dostal dělník méně, jeho rodina by hladověla. Denár tedy můžeme vnímat jako symbol, který nám říká: „Dostanete vše, co potřebujete k tomu, abyste byli šťastní, aby vám nic nechybělo. Nemá smyl žádat více.“ A toto lze vztáhnout na věčnost i život jako takový.
Život s Bohem, život ve víře, tedy snaha o dobrý a poctivý život si žádá své úsilí. Někdy mohou být některé životní situace velmi náročné. Ale všechno má svůj smysl. Někoho by ale v souvislosti s podobenstvím mohlo napadnout, jestli by nestačilo počkat až na „odpolední hodinu“ života. Hezky to člověk může pochopit, když se setká s lidmi na sklonku života. Dva pacienti se takto setkali v nemocnici a jeden viděl druhého, jak se modlí. A říkal mu: „Ty se máš, ty máš nějakou víru a naději, já už mám jenom smutek a strach.“ Sám by chtěl také zakoušet naději, ale nejde to jen tak, ze dne na den. Často lidé ztrácejí schopnost komunikovat, neslyší, špatně vidí, už nemají sílu budovat vztah. Ale to, co v průběhu let zažili s Ježíšem, jim nikdo nevezme. Čerpají z toho, co zažili a načerpali, když byli plní sil. Zcela jinak se zaopatřuje člověk, který prožil život „na vinici“, a jinak ten, který ji nezná. A nyní bych chtěl, ale už nemá schopnosti a sílu.
Když člověk přináší svaté přijímání do jednotlivých domovů, může potkat ty, kteří vybudovali krásný vztah s Ježíšem, těší se, při svatém přijímání jsou šťastní. Ale také ty, kteří řeknou, abych nechodil tak často nebo: „Když už tu jste, tam mi to přijímání dejte.“
Dnešní evangelium ale může vzbuzovat i neklid nebo dokonce závist. Proč by měl být někdo stejně milovaný jako já, který se trápím se všemi těmi přikázáními a povinnostmi. Proč by měl mít místo v nebi někdo, kdo třeba udělal tolik zlého?
Tady přijde vhod jedna rada. Udělej si ze své víry, ze svého náboženského života radost. Přestaň si říkat „musím“ a začni si říkat „mohu“ (modlit se, chodit na mši svatou, vzdělávat se a děti ve víře, přijímat odpuštění ve svátosti smíření…). Víra není duchovní dřina, kterou si zasloužíme odměnu. Je to pocta, ve které nám Bůh odhaluje svou lásku. Kdyby se nás někdo zeptal: „Chceš být zamilovaný hodinu, nebo celý den?“ Co bychom odpověděli?
Když pochopíme, že Ježíš není zaměstnavatel, ale milující přítel, pochopíme i hloubku dnešního evangelijního příběhu.
