Text k zamyšlení u příležitosti slavnosti Všech svatých (Mt 5,1-12a) | 1. listopadu 2026
Papež Lev XIV. se v zamyšlení k dnešní slavnosti ptá: „Jak by vypadaly dějiny bez světců?“ Zkusme si v duchu odpovědět. Řekl bych, že by dějiny byly smutnější a prázdnější. Kdyby nebylo svatých, ubylo by mi pár důležitých přátel, kteří mě povzbuzují při mém putování k věčnosti. A to nejen tím, co dokázali, ale i tím, co nedokázali. Často mě na svatých více povzbuzují jejich slabosti než ctnosti. To, že prožívali slabost a hříšnost, ale pak se setkali s Boží láskou a s její pomocí vyrostli v laskavé a milující bytosti.
Svatý otec ve svém poselství také říká: „Svatost není vyhrazena těm, jejichž jména najdeme v liturgickém kalendáři. Existuje také ‚svatost od vedlejších dveří‘ – nenápadná věrnost evangeliu v každodenním životě.“ S mnoha lidmi, kteří vykazují známky svatosti, se setkáváme každý den. I my sami k nim někdy patříme. I v našem životě se objevují záblesky svatosti, které občas prozáří náš život a přinesou do světa kousek Boží krásy a lásky. A moc nám všem přeji, abychom si toho všímali a dali těmto chvílím ve svém životě prostor.
Dále Svatý otec říká krásnou myšlenku: „Svatost není výsledkem pouhého lidského úsilí. Vyrůstá ze vztahu s Kristem, který zná každého jménem, přijímá naši křehkost a dává nám svého Ducha. Teprve když čerpáme z tohoto pramene, můžeme se stávat zdrojem naděje pro druhé.“
V žalmu jsme zpívali: „To je pokolení těch, kdo hledají tvář tvou Hospodine.“ Kdo hledá a patří do tváře milujícího Otce, čerpá z pramene svatosti. Buďme takovým pokolením!
V evangelijním úryvku jsme slyšeli o blahoslavenstvích. Když je čteme, je důležité mít na mysli, že v nich Ježíš popisuje svůj život. A k tomuto životu se můžeme připojit. Tím, že se v těžkých životních situacích obrátíme k Ježíšovi a půjdeme ruku v ruce s ním.
Narodil se do chudoby ve stáji, a když potřeboval vjet do Jeruzaléma, musel si oslíka vypůjčit. Plakal nad Jeruzalémem, nad Lazarem i v Getsemanské zahradě. Zůstal tichý a psal do země, když na něho křičeli kvůli ženě, které se zastal. Tiše stál i při soudu před Herodem. Projevil spravedlivou lásku, když na kříži odpouštěl kajícímu lotrovi. Skrze čisté srdce viděl Boha v lidech, které ostatní zavrhli. Nenechal se strhnout ke hněvu, zůstal pokojný, i když musel mnohokrát čelit tvrdé nenávisti a pronásledování. Když vstal z mrtvých, přišel za svými učedníky a pozdravil je: „Šalom, pokoj vám!“ Žádné výčitky, ale uzdravující odpuštění. To je pro připomenutí aspoň pár blahoslavených okamžiků v Ježíšově životě. Přidejme se k němu, když budeme ve stejné situaci.
Svatost vyrůstá ze vztahu s Kristem, tím, že propojíme svůj život s jeho životem. Usilujme o to a buďme „makarios“ – šťastní, požehnaní a blahoslavení.



