Text k zamyšlení u příležitosti 22. neděle v mezidobí (Mt 16,21-27) | 30. srpna 2026
Začíná nový školní rok. A s ním i výuka náboženství a v mnoha farnostech i bohoslužby pro děti. V jedné farnosti kněz vybízel rodiče a kmotry, aby dostáli slibu, který skládali při křtu dětí a nadchli je pro vzdělávání ve víře a doprovázeli je na bohoslužby pro děti. Po mši svaté se pak před kostelem ptal rodin, jestli už přihlásili děti do náboženství a jestli se uvidí v pátek na „dětské“. A tu mu začali rodiče vysvětlovat, že letos to nevyjde, protože děti už chodí do kroužků, do fotbalu a do hudební školy. Kněz na to smutně zareagoval: „A řekli byste to samé Ježíšovi přímo do očí, kdyby tady stál místo mě?“
Možná by se našli rodiče, kteří by i samotného Ježíše přesvědčovali, že na výchovu ve víře není dneska čas. Co by jim na to řekl Ježíš? To slyšíme v dnešním úryvku evangelia: „Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské! Co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši?“
Jak být tedy prospěšný své duši a duším našich dětí? Jak o ně pečovat? Může to být nesmírně obtížné, ale také velmi krásné. Zvlášť obtížná je péče pro toho, kdo bere vztah s Bohem jako přítěž. Ten, kdo neobjevil radost z Boží lásky, často vnímá život s Bohem jako nepříjemnou povinnost, ve které všechno musí. Je pro něho těžké vést duchovní život a ještě těžší pak k němu vést druhé. Naproti tomu ten, kdo objeví, že ho Bůh miluje, má ze svého vztahu s Bohem radost. Kdo je zamilovaný do Boha, má na mysli věci božské. Raduje se, že může život prožívat s úžasným přítelem. Těší se na každé setkání s ním a je pro něho mnohem snadnější pro vztah s Bohem něco obětovat a nadchnout i ostatní.
Možná ale někteří řeknete: „My jsme výchově dali všechno, svůj čas, své úsilí, a nepodařilo se to.“ Pak tady máme vyznání proroka Jeremiáše, který svou bolest a zklamání vylévá před Boží tváří. Ale to je právě důležité. Být s Bohem i v té bolesti, v tom, co se nedaří. Neplakat sám pro sebe, ale zůstat ve spojení a svou hořkost vylévat před Hospodinem.
Stále prožíváme rok svatého Františka. A bude se nám také promítat do katechezí s našimi dětmi. U Františkova obrácení k Bohu stálo setkání s žebrákem, kterému se podíval do očí. A v těch očích uviděl velikou bolest, smutek a touhu po lásce. Byl to pohled, který ho hluboce zasáhl. Celou noc mu nedal spát. A když nad ním přemýšlel, uvědomil si, že se na něho skrze tohoto bezmocného člověka díval sám Ježíš. Ježíš, který toužil po jeho lásce. Druhý den pak František vstal a začal žít novým životem. Vzdal se světa a začal žít pro Ježíše.
My nemusíme opouštět svět, ale světské smýšlení ano. Smýšlení, které nás nutí dávat věci Boží stranou, abychom byli ve světě úspěšní. Jsme si vědomi Božího daru, který byl svěřen nám i našim dětem. Za chvíli se můžeme zahledět do Ježíšových očí skrze eucharistii na oltáři. Odpovězme na jeho pohled svým pohledem. A prosme, aby nám dal sílu nepromarnit nic z toho, co může naši duši posvěcovat a náš vztah s Bohem prohloubit.
