Biřmování

Biřmování v naší farnosti

Svátost biřmování se ve farnosti uděluje zpravidla jednou za pět let. Termín a minimální věk je stanoven farářem. Příprava trvá minimálně jeden rok a je naplněna nejrůznějšími přednáškami, duchovní praxí a aktivitami, aby biřmovanec získal co nejpestřejší a nejkomplexnější zkušenost pro život křesťana v církvi. Pro přípravu na přijetí svátosti biřmování je třeba navštěvovat výuku náboženství na základní škole. V případě, že jste výuku náboženství nenavštěvovali ve všech třídách a také s dalšími otázkami se nebojte obrátit na pana faráře.

Co je biřmování?

Biřmování zdokonaluje křestní milost; je svátostí, která dává Ducha svatého, aby nás hlouběji zakořenil do božského synovství, pevněji přivtělil ke Kristu, aby zpevnil náš svazek s církví, aby nás mnohem víc přidružil ke svému poslání a pomáhal nám vydávat svědectví křesťanské víře slovem doprovázeným činy.

Svátost biřmování může přijmout každý pokřtěný, který jí dosud nepřijal. I když je svátost křtu platná i bez biřmování a eucharistie, uvedení do plného křesťanského života zůstává bez ní nenaplněné. V nebezpečí smrti mají být biřmovány také děti, i když ještě nedosáhly věku rozlišování.

Ježíš mnohokrát slíbil toto vylití Ducha. Po jeho seslání začali apoštolové nezadržitelně hlásat velké Boží skutky. Ti, kdo uvěřili a dali se pokřtít; dostali pak „dar Ducha Svatého“ (Sk 2,38).

Od té doby udělují nástupci apoštolů dar Ducha skrze vkládání rukou. Tím je křestní milost dovedena k plnosti a ke křesťanské dospělosti. Aby se lépe vyjádřil dar Ducha Svatého, přidávalo se mazání vonným olejem (křižmem), kdy se křesťan stává „pomazaným“ v Duchu Svatém. Toto pomazání vtiskuje duchovní pečeť.

Apoštol Pavel píše: „Bůh nám vtiskl svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku“ (2 Kor 1,22). Tato svátost vtiskuje do duše nezrušitelné duchovní znamení. Tím je křesťan přímo pověřen a označen za toho, kdo má statečně a věrohodně vydávat svědectví Kristu.

Co říká církevní právo o biřmování

Kán. 879 – Svátost biřmování, která vtiskuje nezrušitelné znamení a kterou jsou pokřtění dále uváděni do křesťanského života, jsou obohaceni darem Ducha svatého a dokonaleji spojeni s církví, posiluje pokřtěné a přísněji zavazuje, aby slovem i skutkem vydávali svědectví Kristu a šířili a hájili víru.

Kán. 890 – Věřící jsou povinni včas přijmout tuto svátost. Rodiče, duchovní a zvláště faráři ať se postarají, aby věřící byli řádně poučeni k přijetí této svátosti a ve vhodnou chvíli ji přijali.

Kán. 892 – Biřmovanci podle možnosti ať stojí po boku kmotr, jehož úkolem je starat se, aby si biřmovanec vedl jako pravý svědek Kristův a věrně plnil povinnosti vyplývající z této svátosti.

Kán. 893, § 1 – Aby někdo mohl být kmotrem, musí splnit podmínky, o nichž je v předpisu kán. 874.

Kán. 893, § 2 – Je vhodné, aby jako kmotr byl přijat ten, který tuto funkci vzal na sebe již při křtu.

Kán. 874, § 1 – Za kmotra může být připuštěn ten, kdo:

1. je označen křtěncem nebo jeho rodiči či zástupci rodičů, nebo když tito nejsou, je označen farářem nebo udělovatelem křtu; splňuje požadavky stanovené pro kmotra a má úmysl tento úkol zastávat,
2. dovršil-li 16 let věku, jestliže nestanovil diecézní biskup jinou věkovou hranici či farář nebo udělovatel křtu jsou mínění, že se ze spravedlivé příčiny má učinit výjimka,
3. je katolíkem, biřmovaným, přijal již Nejsvětější eucharistii a také vede život v souladu s vírou a službou, kterou přijímá,
4. není postižen žádným uloženým nebo vyhlášeným kanonickým trestem,
5. není otcem ani matkou křtěného.

Vzhledem k biřmovanci nezáleží, zda je kmotrem muž nebo žena.

Co říká Katechismus katolické církve o biřmování

1121 – Tři svátosti: svátost křtu, biřmování a kněžství udělují kromě svátostné milosti duchovní znamení nebo „pečeť“, skrze něž se křesťan podílí na Kristově kněžství a je zařazen v církvi do různých stavů a funkcí. Toto připodobnění Kristu a církvi, uskutečněné Duchem, je nezničitelné; zůstává v křesťanu navždy jako pozitivní dispozice pro milost, jako přístup a záruka Boží ochrany a jako povolání k bohoslužbě a ke službě církvi. Proto tyto svátosti může člověk přijmout jen jednou.

1212 – Svátostmi uvedení do křesťanského života – křtem, biřmováním a eucharistií – jsou položeny základy každého křesťanského života. „Účast na božské přirozenosti, kterou lidé dostávají darem prostřednictvím Kristovy milosti, zahrnuje určitou analogii se vznikem, rozvojem a růstem přirozeného života. Vždyť věřící, znovuzrození svatým křtem, jsou posíleni svátostí biřmování a potom jsou živeni pokrmem věčného života v eucharistii, takže díky těmto svátostem uvedení do křesťanského života jsou schopni stále víc a stále lépe okoušet poklady božského života a rozvíjet se až k dosažení dokonalosti lásky.“

Svátost biřmování

1285 – Svátost biřmování tvoří se křtem a eucharistií souhrn „svátostí uvedení do křesťanského života“, jejichž jednotu je nutno uchovávat. Je tedy třeba vysvětlovat věřícím, že tato svátost je potřebná k dovršení křestní milosti. Vždyť „svátost biřmování“ pokřtěné „dokonaleji spojuje s církví a obdařuje zvláštní silou Ducha svatého, proto jsou ještě více povinni šířit a bránit víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové“.

Biřmování v ekonomii spásy

1286 – Proroci ve Starém zákoně hlásali, že Duch Pána spočine na očekávaném Mesiáši pro jeho spásné poslání. Sestoupení Ducha svatého na Ježíše ve chvíli, kdy přijal křest od Jana, bylo znamením, že to je on, který má přijít, že on je Mesiášem a Božím Synem. Od okamžiku, kdy byl působením Ducha svatého počat, celý jeho život i jeho poslání probíhá v naprostém společenství s Duchem svatým, kterého mu Otec dává „v míře neomezené“ (Jan 3,34).

1287 – Tato plnost Ducha neměla být jen výsadou Mesiáše, ale měla být sdělena celému mesiášskému lidu. Kristus vícekrát přislíbil toto vylití Ducha; tento příslib uskutečnil nejprve v den velikonoc a později skvělejším způsobem v den letnic. Apoštolové, plni Ducha svatého, začali „hlásat velké Boží skutky“ (Sk 2,11) a Petr prohlásil, že toto vylití Ducha na apoštoly je znamením mesiášské doby. Ti, kteří tehdy uvěřili kázání apoštolů a dali se pokřtít, dostali pak „dar Ducha svatého“ (Sk 2,38).

1288 – „Od té doby apoštolové, plníce Kristovu vůli, udíleli nově pokřtěným skrze vkládání rukou dar Ducha, který přivádí k plnosti křestní milost. To vysvětluje, proč se v listu Židům mezi prvními prvky křesťanské výchovy připomíná nauka o křtech a také o vkládání rukou. Katolická tradice právem považuje toto vkládání rukou za původ svátosti biřmování, která jakýmsi způsobem činí v církvi milost letnic trvalou.“

1289 – Aby se lépe vyjádřil dar Ducha svatého, velmi brzy se přidávalo ke vkládání rukou mazání vonným olejem (křižmem). Takové pomazání vysvětluje jméno „křesťan“, jež znamená „pomazaný“ a pochází od jména samého Krista, kterého „Bůh pomazal Duchem svatým“ (Sk 10,38). Tento obřad pomazání se užívá dodnes jak na Východě, tak na Západě. Proto se tato svátost na Východě nazývá pomazání křižmem nebo myronem, což znamená „křižmo“. Na Západě výraz biřmování (z „confirmatio“ — utvrzení) naznačuje, že tato svátost dotvrzuje křest a posiluje křestní milost.

Znamení a obřad biřmování

1293 – V obřadu této svátosti je třeba vzít v úvahu znamení pomazání a to, co pomazání naznačuje a vtiskuje: duchovní pečeť. Ve starodávné biblické symbolice má pomazání velké bohatství významů. Olej je znamením hojnosti a radosti, očišťuje (mazání před i po koupeli), dělá mrštným (mazání atletů a zápasníků); je znamením uzdravení, protože hojí pohmožděniny a rány a dává vyzařovat kráse, zdraví a síle.

1294 – Všechny tyto významy mazání olejem se setkávají ve svátostném životě. Pomazání olejem katechumenů před křtem znamená očištění a posílení; pomazání nemocných vyjadřuje uzdravení a útěchu. Pomazání posvátným křižmem po křtu, při biřmování a kněžském svěcení je znamením zasvěcení. Prostřednictvím biřmování se křesťané, tedy ti, kteří jsou pomazaní, mnohem více podílejí na poslání Ježíše Krista a na plnosti Ducha svatého, jímž je vrchovatě naplněn, takže celý jejich život šíří líbeznou vůni Kristovu.

1295 – Tímto pomazáním dostává biřmovanec „označení“, pečeť Ducha svatého. Pečeť je symbolem osoby, její autority a jejího vlastnictví nějakého předmětu – proto se vtiskovala vojákům pečeť jejich vůdce, anebo otrokům znamení jejich pána –, ověřuje právnický úkon nebo určitý dokument a v určitých případech jej kryje tajemstvím.

1296 – Sám Kristus prohlašuje, že je označen pečetí svého Otce. I křesťan je označen pečetí: Bůh si nás v Kristu pomazal, „vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku“ (2 Kor 1,22). Tato pečeť Ducha svatého znamená, že naprosto patříme Kristu, že jsme navždy k jeho službám, ale také je příslibem božské ochrany ve velké (konečné) eschatologické zkoušce.

1297 – Posvěcení posvátného křižma je důležitým okamžikem před slavností biřmování a v jistém slova smyslu tvoří její součást. Na Zelený čtvrtek během mše při svěcení olejů biskup světí posvátné křižmo pro celou svoji diecézi. Ve východních církvích je toto svěcení vyhrazeno dokonce patriarchovi: Antiochijská liturgie se takto vyjadřuje v epiklezi posvěcení posvátného křižma: „Otče … sešli svého svatého Ducha na nás a na tento olej před námi a posvěť jej, aby byl pro všechny, kteří jím budou pomazáni a poznamenáni: svatým křižmem (myron), kněžským křižmem, královským křižmem, pomazáním radosti, šatem světla, pláštěm spásy, duchovním darem, posvěcením duší i těl, věčným štěstím, nezrušitelnou pečetí, štítem víry a nepřemožitelným pancířem proti všem nástrahám Protivníka.“

1298 – Když se biřmování slaví odděleně od křtu, jak tomu bývá v římském obřadu, liturgie svátosti začíná obnovou křestních slibů a vyznáním víry biřmovanců. Z toho jasně vyplývá, že biřmování navazuje na křest. Je-li křtěn dospělý, dostává ihned biřmování a přijímá tělo Páně.

1299 – V římském obřadu biskup vztahuje ruce nad shromážděné biřmovance: gesto, které je od dob apoštolských znamením daru Ducha. A sám biskup pak vzývá vylití Ducha: Všemohoucí Bože, Otče našeho Pána Ježíše Krista, tys dal ve křtu těmto svým služebníkům odpuštění hříchů a život věčný. Sešli na ně svého Ducha Utěšitele: dej jim ducha moudrosti a rozumu, ducha rady a síly, ducha poznání a lásky, a naplň je duchem bázně před tebou. Skrze Krista, našeho Pána.

1300 – Následuje podstatný obřad svátosti. V latinském obřadu „se svátost biřmování uděluje prostřednictvím pomazání křižmem na čelo, spolu s vkládáním ruky a prostřednictvím pomazání křižmem na čelo, spolu s vkládáním ruky a prostřednictvím slov: ‘Accipe Signaculum doni Spiritus Sancti’, ‘Přijmi pečeť daru Ducha svatého’“. Ve východních církvích byzantského ritu se pomazání křižmem koná po modlitbě epikleze na nejvýznamnějších částech těla: na čele, na očích, na nose, na uších, na rtech, na prsou, na zádech, na rukách a na nohách; každé mazání se doprovází slovy: „Sfrágís dóreás Pneumatos Hagiú“, „Pečeť daru Ducha svatého“.

1301 – Políbení pokoje, kterým končí obřad svátosti, znamená a vyjadřuje církevní společenství s biskupem a se všemi věřícími.

Účinky biřmování

1302 – Ze slavení biřmování vyplývá, že účinkem této svátosti je zvláštní vylití Ducha svatého, jak bylo kdysi uděleno apoštolům v den letnic.

1303 – V důsledku toho biřmování přináší vzrůst a prohloubení křestní milosti: – hlouběji nás zakořeňuje do Božího synovství, jež nám dává právo volat: „Abba, Otče“ (Řím 8,15); – pevněji nás spojuje s Kristem; – rozmnožuje v nás dary Ducha svatého; – dokonaleji nás spojuje s církví; – poskytuje nám zvláštní sílu Ducha svatého, abychom šířili a bránili víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové, abychom statečně vyznávali Kristovo jméno a abychom se nikdy nestyděli za kříž. „Uvědom si, žes dostal duchovní pečeť, Ducha moudrosti a rozumu, Ducha rady a síly, Ducha poznání a zbožnosti, Ducha Boží bázně a uchovej si to, cos dostal. Bůh Otec tě poznamenal svým znamením, Kristus Pán t utvrdil a vložil do tvého srdce Ducha jako záruku.“

1304 – Biřmování – stejně jako křest, jehož je dovršením – se uděluje pouze jedenkrát. Vtiskuje totiž do duše nezrušitelné duchovní znamení, „znak“; ten pak je znamením toho, že Ježíš Kristus vtiskl křesťanovi pečeť svého Ducha a přitom ho oděl mocí shůry, aby byl jeho svědkem.

1305 – Tato „pečeť“ zdokonaluje obecné kněžství věřících, přijaté při křtu, a „biřmovanec dostává moc veřejně vyznávat křesťanskou víru, téměř jako z úředního pověření (quasi ex officio)“.

Kdo může přijmout tuto svátost?

1306 – Svátost biřmování může a má přijmout každý pokřtěný, který ji dosud nepřijal. Protože křest, biřmování a eucharistie tvoří jednotný celek, „věřící jsou povinni přijmout tuto svátost ve vhodnou dobu“; bez biřmování a eucharistie je totiž svátost křtu jistě platná, ale uvedení do křesťanského života zůstane nedokončené.

1307 – Latinská tradice odedávna označuje za výchozí bod pro přijetí biřmování „věk, kdy člověk začíná rozlišovat“. Nicméně v nebezpečí smrti mají být děti biřmovány, i když ještě nedosáhly věku rozlišování.

1308 – Mluví-li se o biřmování jako o „svátosti křesťanské dospělosti“, nesmí se tím směšovat dospělý věk víry s dospělým věkem přirozeného růstu; také se nesmí zapomínat, že milost křtu je zdarma poskytnutá a nezasloužená milost vyvolení, která nepotřebuje nějakého „schválení“, aby se stala účinnou. Připomíná to svatý Tomáš: „Tělesný věk nepodmiňuje duši. A tedy i v chlapeckém věku může člověk dosáhnout dokonalosti duchovního věku, o němž kniha Moudrosti (4,8) říká: ‘Vážené stáří nespočívá v délce života, neměří se počtem let.’ A proto mnozí, kteří v dětském věku dostali sílu Ducha svatého, velkodušně bojovali pro Krista až k prolití krve.“

1309 – Příprava na biřmování má být zaměřena k tomu, aby vedla křesťana k důvěrnějšímu spojení s Kristem, k živější důvěrnosti s Duchem svatým, s jeho působením, s jeho dary a pobídkami, aby mohl lépe převzít apoštolskou odpovědnost křesťanského života. Proto také katecheze před biřmováním bude usilovat o to, aby probudila smysl pro příslušnost k církvi Ježíše Krista, a to jak ke všeobecné církvi, tak k farnímu společenství. Právě na tomto společenství spočívá zvláštní odpovědnost za přípravu biřmovanců.

1310 – Pro přijetí biřmování je nutno být ve stavu milosti. Je vhodné přistoupit ke svátosti pokání, aby byl člověk očištěn před přijetím daru Ducha svatého. Mnohem horlivější modlitba má připravovat k tomu, aby člověk přijímal sílu a milosti Ducha svatého ochotně a pohotově.

1311 – Je vhodné, aby si kandidáti pro biřmování, tak jako pro křest, našel duchovní pomoc kmotra nebo kmotry. Doporučuje se, aby to byla táž osoba, která byla vybrána pro křest, aby se lépe zdůraznila jednota obou svátostí.

Katecheze o svátosti biřmování od papeže Františka

V této třetí katechezi o svátostech se zastavíme u biřmování, které je třeba chápat v souvislosti se křtem, ke kterému se neoddělitelně váže. Obě tyto svátosti spolu s eucharistií tvoří jedinou spásonosnou událost, která se nazývá »křesťanská iniciace« a kterou jsme začleněni v Ježíši Kristu, usmrceném a vzkříšeném, a stáváme se novým stvořením a údy církve. Proto se původně tyto tři svátosti udělovaly najednou na konci katechumenátu, obvykle o Velikonoční vigilii. Ustálil se tak průběh formace a postupné zařazení do křesťanského společenství, což mohlo trvat i několik let. Nejprve křest, potom následovalo biřmování a eucharistie.

Běžně se mluví o svátosti biřmování, což znamená pomazání. A vskutku jsme olejem zvaným křižmo mocí Ducha svatého připodobněni Ježíši Kristu, který je jediným pravým »pomazaným«, Mesiášem, svatým Božím. Termín biřmování nám dále říká, že tato svátost způsobuje růst křestní milosti: pevněji nás spojuje s Kristem, dokonaleji nás spojuje s církví, poskytuje nám zvláštní sílu Ducha svatého, abychom šířili a bránili víru, vyznávali Kristovo jméno a abychom se nikdy nestyděli za kříž (KKC, 1303).

Proto je třeba pečovat o to, aby naše děti, naše mládež obdržely tuto svátost. Všichni se staráme, aby byly pokřtěny a je to dobře, ale možná, že nevěnujeme tolik péče tomu, aby byly biřmovány. Zůstanou pak na půli cesty a neobdrží Ducha svatého, který je v křesťanském životě tolik důležitý, neboť nám dává sílu jít vpřed. Zamysleme se každý z nás trochu: máme opravdu starost, aby naše děti, naše mládež obdržely biřmování? Je to důležité! A pokud máte doma děti, dospívající, kteří ještě nebyli biřmováni a již dosáhli potřebného věku, učiňte vše, co lze, aby mohli dokončit křesťanskou iniciaci a obdržet sílu Ducha svatého. Je to důležité!
Je přirozeně nezbytné nabídnout biřmovancům dobrou přípravu, která má přivést k osobnímu přilnutí k víře v Krista a probudit v nich cítění příslušnosti k církvi.

Biřmování – jako každá svátost – není dílem lidí, nýbrž Boha, který pečuje o náš život, aby nás připodobnil k obrazu svého Syna a uschopnil nás milovat jako On. Činí tak tím, že nám vlévá Ducha svatého, jehož působení prostupuje celého člověka a celý život a projevuje se sedmi dary, na které ve světle Ducha svatého tradice vždycky poukazovala. Těchto sedm darů… Nechci se ptát, zda si pamatujete těchto sedm darů. Možná, že je znáte všechny… Ale vyjmenuji je vaším jménem. Jsou to: moudrost, rozum, rada, síla, poznání, zbožnost a bázeň Boží. Právě tyto dary jsou nám dány Duchem svatým ve svátosti biřmování. Těmto darům chci věnovat katecheze, které budou následovat po tomto cyklu věnovanému svátostem.

Když přijmeme Ducha svatého do svého srdce a necháme jej působit, sám Kristus se v nás zpřítomňuje a nabývá podoby v našem životě; On sám se skrze nás modlí, odpouští, dodává naději a útěchu, slouží bratřím, stává se bližním těm, co jsou v nouzi a těm posledním, vytváří společenství a rozsévá pokoj. Pomyslete, jak důležité to je: skrze Ducha svatého sám Kristus přichází a koná toto vše mezi námi a pro nás! Proto je důležité, aby děti a mládež obdrželi svátost biřmování.

Drazí bratři a sestry, připomeňme si, že jsme přijali biřmování. My všichni! Připomeňme si to především proto, abychom za tento dar Pánu děkovali a žádali jej pak, aby nám pomohl žít jako opravdoví křesťané a kráčet vždy s radostí podle Ducha svatého, který nám byl dán.

Katecheze papeže Františka pronesená při generální audienci v roce 2014, převzato z www.radiovaticana.cz.