Text k zamyšlení u příležitosti 20. neděle v mezidobí (Lk 12,49-53) | 17. srpna 2025
Ježíš se blíží do Jeruzaléma, kde na něho čeká výkupná oběť – smrt na kříži. To je ten jeho křest. A oheň, který se má rozhořet, není oheň zhouby, ale oheň Ducha Svatého. Ví, že to bude událost, která prověří jeho učedníky. Být učedníkem, dokud se dějí zázraky a lidé Ježíše obdivují, je fajn. Ale být učedníkem ve chvíli, kdy mistra ukřižují a přichází pronásledování, je veliká výzva. Nejen pro učedníky, ale i pro jejich rodiny, které se ocitnou v ohrožení. Při pronásledování platí: Jeden hrdina a trpí celá rodina. Kolikrát se za totality říkalo: „Nechoď do kostela, uškodíš tím dětem nebo příbuzným.“ A byla to pravda. Lidé museli volit mezi vztahem k Bohu, nebo vztahem ke svým blízkým.
Zajímavé pak bylo, že ti, kdo se nevzdali víry, často zakusili pronásledování, ale také Boží pomoc. Jeden muž vzpomínal, že byl pro víru otce vyloučen z vyššího vzdělávání. Skončil na učilišti, odkad se však řadou mimořádných událostí dostal až k jaderné energetice. Jako inženýr nakonec pracoval v nejstřeženější části pražského hradu. Totalitní režim sice připravil jeho rodiče o postavení, ale nikoli o víru. Víra, která prošla celou řadou zkoušek, je nyní pevnou součástí života jejich dětí.
V dnešní době může mít pronásledování jinou podobu. Lidé nás pozorují a, když se ocitneme v nesnázích, tak se ptají: „Kde je ten tvůj Bůh? Proč ti nepomůže, proč tě nezachrání, proč tě neušetří bolesti? Vždyť se přece modlíš a chodíš do kostela! Jak to, že tě postihla nemoc, neúspěch, zklamání na dětech…?“ A nám nezbývá než říct: „Nevím. Ale věřím, že tak, jako měla Ježíšova smrt na kříži smysl a význam pro celý svět, má i moje utrpení smysl a význam.“
Ježíšův kříž může být symbolem utrpení, ale také místem, ze kterého nám Bůh pomáhá.
V klášteře se čas od času vedly vášnivé teologické disputace. Když se mniši příliš rozkmotřili, pozval je opat do kaple. Když pak z kaple vycházeli, nebylo po rozdělení ani stopy. Hosté, kteří to pozorovali, chtěli vědět, jak opat mnichům domlouval, že se tak rychle udobřili. Na to se opat usmál: „Já jim nedomlouval. Jen jsem je vyzval k tiché adoraci kříže. Rozdělení nastává tam, kde se přestaneme soustředit na Krista a začneme se soustředit na sebe. Přestaneme se srovnávat s Kristem a začneme se srovnávat mezi sebou navzájem. A jednota se obnoví, když se všichni začneme dívat tím správným směrem, začneme se všichni dívat na Krista, který nám projevil lásku až do krajnosti.“
Boží moc samozřejmě předpokládá i naši přirozenost. Je třeba si naslouchat, komunikovat, vysvětlovat, chtít druhému porozumět, chtít odpustit. Pak vše můžeme položit pod kříž a prosit o nadpřirozený Boží zásah. Prosme o to i dnes. Ať naše jednota není jen zdánlivá, ať se opírá o živý vztah s Kristem, který nám dá sílu jít dál i navzdory všem těžkostem a možnému utrpení.
