Text k zamyšlení u příležitosti 5. neděle postní (Jan 11,1-45) | 22. března 2026
Lazar je dobře známá postava, která pronikla z Bible do povědomí světa. Když je někdo unavený nebo nemocný, říká se „leží jak lazar“, známe lazaret – nemocnici pro raněné vojáky a další. Dnešní evangelium však ukazuje mnohem výmluvnější stranu Lazara – bratra Marty a Marie. Tito tři patřili do okruhu Ježíšových přátel. Slyšený text má opět celou řadu myšlenek. My se zamysleme ve dvou bodech.
Na samotnou skutečnost Lazarova vzkříšení jsme si již zvykli, ale nutno říct, že se jedná o událost, která se právem připomíná bezprostředně před velikonočními událostmi, která je vrcholem tzv. „křestních“ katechezí. Ježíš zde veřejně koná zázrak, který má potvrdit, že je Mesiáš. My se ale pojďme podívat, co tato událost přináší do našeho života.
Každý den teď zaznívá krásná vstupná modlitba šitá na míru tomuto postnímu času. A kdo jste tady byli v pátek, slyšeli jste prosbu (a přidali jste se k ní): „Dej, ať radostně přijímáme, co konáš pro naši záchranu…“ První předpoklad není to, jestli nás Bůh něčím obdaruje. Od nás stále zachraňuje, ale je na nás, abychom to přijali. Každý postní den je Boží dar, každý den se může konat zázrak v mém životě. Kolik nás tady v tyto všední dny je? Kolik času jsme Bohu s jakousi radostnou lehkostí nabídli?
Podobnou situaci zakouší Marta a Marie. Jsou Ježíšovi přátelé a toužily po jeho pomoci. Chtějí být s ním, ale on tam nebyl. Opravdu je nechal samotné? Jen jim dal prostor, aby otevřely srdce pro něco většího, intenzivnějšího. Byl s nimi, prožíval jejich bolest. Tak i my máme někdy svou představu o Boží péči, nutíme mu svou strategii, své řešení, svá slova. Ale mnohem lepší je čekat, naslouchat… Bůh často nedá řešení podle našich plánů, ale je v tom s námi. V naší bolesti, v našem strachu, v naší ustaranosti.
Pak zde máme samotné vzkříšení, kdy jedni odvalili kámen, jiní rozvázali pruhy plátna. Ježíš dal život. Krom vlastní podstaty tohoto zázraku můžeme vnímat velkou symboliku. I my jsme uvrženi do hrobů nejrůznějších pokušení, zranění, neodpuštění. I my se máme nechat povolat Kristem k životu. Může to být svátost smíření, kdy kněz rozhřešením odvalí kámen. Mohou to být naši přátelé, kteří nám nastaví zrcadlo, v lásce napomenou. Zde je nutno říct, že napomenutí není způsob, jak získat nad někým moc, jak se udělat lepším, jak se vrtat v něčích chybách, ale jak pomoci rozvázat pouta a zachránit.
Kéž se nám v těchto posledních postních dnech podaří radostně přijmout vše, co koná Ježíš pro naši záchranu. Skrze církev, skrze farní společenství, skrze kněze, skrze naše přátele. Ať nejsme „lazaři“ co do neschopnosti, ale kéž jsme „Lazary“, které Bůh povolal k plnosti života.
