Text k zamyšlení u příležitosti 1. neděle adventní (Mk 13,33-37) | 29. listopadu 2020
Každý křesťan by měl být bdělým člověkem. Neznamená to, že bychom neměli spát, jde o to, že bychom měli být vnímaví k vnuknutím, která přichází od Boha. K radám, které nám Pán uděluje, aby nás ochraňoval, když nás vede po cestě spásy. Bdělost je vlastně schopnost přijatá jako dar, abychom celou svou bytostí byli nasměrováni k Bohu.
Je tedy třeba nejprve po bdělosti toužit, prosit o ni. A potom ji využívat. Bdělost je celkové nasměrování našeho života na Pána. Nejde jen o nějaké zbožné ostrůvky. Bdělost je jako klíč na začátku notové osnovy, jako předznamenání, co určuje tóninu, ve které budeme zpívat a hrát. V tomto nastavení pak můžeme vnímám Boží vnuknutí. Jakým způsobem přicházejí? Například skrze svědomí, četbu Písma, kázání při mši svaté, skrze druhé lidi či různé události. Jsou to myšlenky, které nás zaujmou, osloví nebo i nějak zneklidní. Ale když se podle nich zařídíme, přinese nám to užitek.
Bůh dává většinou vnuknutí dvojího typu: aby nás chránil před zlem, aby nás pobídl ke konání dobra.
Asi všichni řidiči se někdy setkali s tím, že na ně nějaké auto v protisměru zablikalo. Upozorňovalo je, že něco není v pořádku. Člověk pak kontroluje, zda má rozsvíceno, jestli neoslňuje dálkovými světly nebo mu nepraskla žárovka. Podobně i Bůh na nás občas „blikne“ skrze podněty z našeho okolí. A my se můžeme ptát, jestli někde nečíhá nebezpečí, nebo něco nezanedbáváme.
Bůh nás vede, chce nás chránit a povzbuzovat, ale musíme mu to dovolit. Musíme přijmout dar bdělosti a nasměrováni na něho vnímat všechna vnuknutí, varování a pobídnutí ke konání dobra. Přispějeme tak sobě a druhým ke spáse a oslavíme tím Boha.
