Text k zamyšlení u příležitosti 2. neděle adventní (Mk 1,1-8) | 6. prosince 2020
Postavit cestu stojí velikou námahu, ale ta se časem vyplatí. Díky cestám máme k sobě blíž, dostaneme se k sobě rychleji. Postavit cestu znamená udělat viditelný zásah do krajiny. Po dobrých cestách pak může kráčet mnoho generací. A to, co platí o silnicích světa, platí i v duchovním životě.
Když někdo dobře prožívá svůj vztah s Bohem, prošlapává tím cestu, která může být inspirací pro mnoho dalších. Například svatý Ignác byl osloven příkladem svatého Františka z Assisi a vydal se v jeho stopách cestou chudoby a poslušnosti. I nás inspirují a povzbuzují příklady svatých. Když čteme o tom, jak prožívali víru, nejednou zjišťujeme, že máme podobné zkušenosti, radosti a starosti, a hned se cítíme na své cestě víry bezpečněji a jistěji. Mnozí lidé si zvolí nějakou spiritualitu, cestu, která je jim blízká. Vznikly tak třetí řády a různá hnutí, ve kterých lidé žijí v duchu svatého Františka, Dominika, Ignáce, P. Pia a mohli bychom jmenovat mnoho dalších.
V tomto adventním týdnu si můžeme položit otázku: „Jaká je moje cesta k Bohu?“ Proč je tato otázka důležitá? Protože i moje cesta k Bohu může povzbuzovat či odrazovat ty, kdo mě vidí a slyší.
Říká se, že první kniha, kterou děti přečtou, je životopis rodičů. Milí rodiče, co mohou vaše děti vyčíst z vašeho života? Jak jim prošlapáváte cestu k Bohu? Co může z vašeho života vyčíst manžel, manželka, vaši přátelé, spolupracovníci? Náš život by měl zanechat ve společnosti stopu, která ostatním usnadní přístup k Bohu.
Jak to udělat? Abychom sami mohli ukazovat a prošlapávat cestu, je třeba nejprve slyšet a přijmout výzvu Jana Křtitele: „Připravte cestu Pánu!“ Tedy cestu, po které může vstoupit Ježíš. On už vstoupil do tohoto světa, do našeho života. Ale chce v každém dni tento vstup aktualizovat. Proto nás musí Janovo volání vyburcovat, abychom ze svého života odstranili vše, co narušuje naše spojení s Bohem, a dali pevné místo tomu, co nás s ním spojuje. Vztah, který se neobnovuje, upadá. Víra, kterou nežijeme den co den naplno, se ztrácí.
Možná si uvědomíme, že to s tou naší vírou není úplně nejlepší. Ale to se může změnit. Co nám nešlo včera, o to se pokusme dnes. Vždyť jsme tady proto, abychom se to naučili. Abychom rostli. To je na životě krásné. Umožněme tedy Pánu Ježíši, aby mohl vstoupit, připravme mu své srdce, dovolme mu, aby nám s tímto úklidem pomohl. Vnímejme jeho přítomnost a blízkost. A sami se pak snažme jít životem tak, abychom své blízké povzbuzovali, aby se druzí (a zvláště děti) mohli inspirovat a následovat náš příklad.
