Text k zamyšlení u příležitosti 32. neděle v mezidobí (Mk 12,38-44) | 10. listopadu 2024
V chrámové pokladnici se sbíraly prostředky, ze kterých vznikal chrámový poklad. Pomocí tohoto bohatství se budoval, opravoval a žil chrám. Když se řekne chrámový poklad, představíme si zlato, stříbro, ale můžeme si představit i jiné věci. V roce 70 byl chrám zničen Římany. Židé věří, že bude znovu vybudován s příchodem Mesiáše. Co tedy může být chrámem a jeho pokladem? My křesťané věříme, že živým chrámem je církev a naším pokladem je víra v Krista. A v tomto pohledu se zamyslíme i nad dnešním úryvkem z Markova evangelia.
Jeho děj se odehrává po Ježíšově slavném vjezdu do Jeruzaléma. Ježíš učí v chrámě a řeší poslední spory s učiteli zákona, kteří proti němu brojí. Tu si vyhlídne vdovu, která dává do chrámové pokladnice drobné mince, a upozorní na ni své učedníky. Proč?
Vdova je žena, které zemřel manžel, co se staral o její obživu. Vdova je obrazem učedníků, kteří za pár dní zůstanou bez Ježíše. Ten se o ně nyní staral a chránil je. Budou ale prožívat krušné dny. A bude důležité, aby se v těchto dnech navzájem povzbuzovali tím, že budou přispívat do společné pokladnice víry svými svědectvími.
Budou to často jen letmé okamžiky, v kterých prožijí setkání s tajemstvím vzkříšení Krista. Třeba když spatří prázdný hrob, nebo potkají anděly, kteří jim řeknou, ať hledají Ježíše v Galileji, nebo na chvíli spatří samotného Ježíše, kterého v první chvíli ani nepoznají. Kdyby si tyto zkušenosti nechali každý sám pro sebe, časem by si mohli myslet, že se jim jen něco zdálo. Když ale všechna tato svědectví společně sdílejí, najednou ze střípků jejich zážitků vyvstává jasný obraz odhalující zmrtvýchvstalého Ježíše. Toho Ježíše, který položil základ nového chrámu – církve.
Co z toho vyplývá pro nás? Žijeme v době, kdy svět naléhavě potřebuje svědectví víry. A my si možná říkáme: „Jak mám já, když někdy o Bohu pochybuji a když podle učení víry ani pořádně nežiji, vydávat svědectví? To by měl dělat někdo vzdělanější, zkušenější, svatější!“ Ale Ježíš nepotřebuje učitele zákona, kteří o víře a svatosti poučují samotného Božího Syna. Potřebuje „chudé vdovy“, které přispívají k pokladu víry vším, co mají – svými drobnými zkušenostmi.
A těmi vdovami jsme my. Možná máme v srdcích jen pár nenápadných zážitků s Ježíšem. Ale budeme-li se opravdu chtít podělit, zjistíme, že se navzájem doplňují. Žijeme v době, kdy se pro celkovou zaneprázdněnost z rodin a společenství vytrácí rozhovory o tom, co s Bohem prožíváme. A přitom je to poklad, ze kterého se má budovat a opravovat chrám církve. A na tom stojí naše budoucnost.
Děkuji vám všem, kdo si se svými dětmi a vnoučaty povídáte o tom, jak prožíváte svoji víru. Všem, kdo je učíte takovým svědectvím naslouchat. I vám, kdo se nebojíte komunikovat svou víru s hledajícími.
