Text k zamyšlení u příležitosti 21. neděle v mezidobí (Jan 6,60-69) | 25. srpna 2024
Na chvilku jsme odskočili do Janova evangelia, abychom uvažovali o eucharistii. Dnes tedy pátá část – poslední.
Není tajemství jako tajemství. Většinou si takové tajemství představíme jako něco, co neseme jen ve svých myšlenkách, co jsme svěřili někomu blízkému nebo někdo blízký nám, něco, co se nesmí vyzradit. Výraz tajemství však užíváme i ve spojení s eucharistií. Zde se určitě nejedná o něco, co bychom měli tajit. Tak proč hovoříme o tajemství? Toto tajemství je něčím, co náš přesahuje. Přesahuje nás svou velikostí, hloubkou, dosahem. Evangelium ukazuje Ježíšovy posluchače, kteří jeho slovům nerozumí a odmítají je. Ani Petr nerozumí, ale důvěřuje, zůstává v Ježíšově blízkosti, v jeho škole. Zaujímá postoj tzv. tří „P“. Přijímá Ježíšovo slovo, touží ho stále více poznávat a touží mu porozumět. Jen ten, kdo vytrvá, může čerpat z hloubky tohoto tajemství.
Pochopení euchariste je tedy cesta – proces. Stejně tak i samotná eucharistie je proces proměny. Tedy nejen proměny chleba a vína, ale i nás samotných. To už jsme si říkali. Nyní ještě zbývá jedna věc. Proč toto tajemství, tento Boží dar nazýváme „eucharistie“? Jak už víme, nejde jen o svaté přijímání. Někdy se slavením eucharistie rozumí mše svatá jako celek. V protestantském prostředí ji nazývají večeří Páně. Proč my hovoříme o eucharistii? Jde o řecké slovo, jehož význam je „díkůvzdání“ od slovesa eucharistein – děkovat. Ve slavení mše svaté je středem a vrcholem právě eucharistická modlitba. Kněz se při ní jménem Božího lidu obrací k Otci skrze Syna v Duchu svatém. Jde o vzdávání díků za zjevené tajemství: za velké Boží činy, za stvoření, za vykoupení skrze smrt a zmrtvýchvstání Pána Ježíše. Děkujeme za to, že se nám Bůh stal darem a že se mu i my můžeme jako dar odevzdat. A na vlně těchto díků přichází i prosba, aby Duch Svatý proměnil přinesené dary v Tělo a Krev Krista. Eucharistické modlitbě se říká také anafora (z řeckého anaferein – povznášet) nebo kánon. Máme čtyři základní a celou řadu dalších. A není to jen modlitba kněze. On se modlí za celou církev a jejím jménem a my se k této modlitbě přidáváme. A také celé nebe je s námi. Jde o velkolepou slavnost. I kdybychom to nedokázali my tady na zemi, před Boží tváří budou znít andělské chvalozpěvy.
Kéž je tedy každé naše mešní setkání doslova „eucharistií“ – díkůvzdáním. Nejen co do liturgie a slov kněze. Kéž je díkůvzdáním každého z nás. Za velké Boží skutky, za to, že nás proměňuje do své podoby, za to, že i skrze nás chce konat v tomto světě své dílo.
