Text k zamyšlení u příležitosti 21. neděle v mezidobí (Lk 13,22-30) | 24. srpna 2025
Milí přátelé, když slyšíte dnešní evangelijní úryvek, jaký z něho máte pocit? Vzbuzuje ve vás spíš pesimistické obavy, jestli projdeme úzkou branou, nebo se už těšíte na to, jak do nebe vstoupíte se všemi vyvolenými od počátku světa? Pro všechny, kdo jsou pokoušeni pesimismem, tu mám malou anekdotu: V jedné farnosti působil farář velmi statné postavy. Jeden člověk se ho posměšně zeptal: „Pane faráři, jak se vám káže o procházení těsnou branou?“ Farář se na něho podíval a klidně odpověděl: „Výborně, díky své postavě mohu své farníky povzbuzovat: „Když projdu nebeskou branou já, projdete jistě i vy.“
Jak to však, ve vší vážnosti, Ježíš s úzkou branou myslí?
Komentář Silvana Faustiho říká: „Jediné, co nám může zabránit projít těsnými dveřmi je naše nevěra a pýcha.“ Jak tomu rozumět?
Můžeme si představit poutníky, kteří přicházejí k hraničnímu přechodu, kde jsou shromážděny veliké davy lidí. Když to příchozí zdálky pozorují, tak je přepadají různé myšlenky. Malověrný si malomyslně říká: „Takový malý přechod a tolik lidí, tudy se mi nikdy nepodaří projít,“ a sklesle odchází. Pyšný si říká: „Tolik lidí! Přece tu s nimi nebudu čekat a tísnit se!“ a odchází znechuceně. Ale poutníci opravdu toužící a důvěřující si řeknou: „Když nás Ježíš pozval, tak to má určitě nějak vymyšlené. Přechodem přejdeme a do jeho království se vejdeme.“
Můžeme říct, že nebeská brána je dost velká pro každého, kdo se v životě soustředí na Ježíše. On je těmi dveřmi, skrze které se vchází do nebe.
Jeden verš říká: „V srdci Krista rána je naše úzká brána.“ Největší světci a mystici dorostli ke svatosti, když adorovali Ježíše na kříži. Když viděli Ježíšovo srdce probodené pro naše hříchy, byli vyléčeni z pýchy. A když přitom rozjímali nad nekonečnou láskou, která z tohoto probodeného srdce vyvěrá, byli vyléčeni i z malověrnosti. Stali se maličkými, milovanými a díky tomu i milujícími. A pro takové jsou brány nebe otevřeny dokořán.
Prosme dnes při mši svaté, ať dokážeme žít pravdivě. Jsme slabí, jsme hříšníci. Ale je třeba si to přiznat. Brzdou, ba dokonce závorou je sobectví a lhostejnost. Prosme dnes o to, ať dokážeme Boží odpuštění a lásku přijímat a vděčně na ni odpovídat. Svými slovy, skutky i způsobem myšlení. Pak „v srdci Krista rána bude i naše do věčnosti otevřená brána.“
