Text k zamyšlení u příležitosti 20. neděle v mezidobí (Mt 15,21-28) | 20. srpna 2023
Dnešní evangelium nám může z našeho „křesťansky zaběhlého“ pohledu přijít přinejmenším zvláštní až nesrozumitelné. Ten zvláštní postoj Ježíšův a jeho učedníků.
Ježíš s učedníky přichází do míst, kde se setkává s pohanskou ženou. My už z ostatních souvislostí víme, že přichází, aby zvěstoval evangelium vyvolenému národu. Aby získal učedníky – křesťany – ze židovství. Tady se krásně ukazuje i přijetí jeho lidského úkolu. Stává se člověkem a přichází do konkrétní země, do konkrétní společnosti, respektuje místní zákonitosti, zvyklosti. Zároveň respektuje svá lidská omezení, tedy že nemůže udělat všechno. Chce bezezbytku naplnit Otcem svěřený úkol a jeho pokračování svěřit svým následovníkům. Ježíš tedy přichází jako Mesiáš k vyvolenému národu, ale zároveň připravuje své nejbližší na úkol, který jednou dostanou: Jít s evangeliem ke všem národům. A dnešní setkání je jednou z lekcí. Zároveň se nacházíme v Matoušově evangeliu. A víme, že tento evangelista se zaměřuje na křesťany vzešlé z vyvoleného národa. Proto ten důkladný popis Ježíšova postoje. Až po ten extrém, kdy je vyzdvižena víra pohanky nad tu takzvaně pravověrnou.
Co tato událost přináší nám? Můžeme si potrhnout tři takové věci. Nejprve ten šok pro učedníky. Měli jasnou představu o tom, co je s Ježíšem čeká. Všechny své touhy si do něho promítali a čekali, kdy se naplní. A nyní tohle. Přichází pohanská žena – ta, která je nečistá. Všechno nám pokazí, nebo nás přinejmenším zbrzdí. Chtějí ji odehnat, aby co nejdříve mohli zase pokračovat ve svých plánech. Ale Ježíš je v tom nechá dlouze vykoupat. Dává jim nezapomenutelnou lekci. Není tomu tak často i v našem duchovním životě? Není něco, co nám ve víře, v církvi zavazí, ale přitom nám má právě ukázat cestu?
Druhým bodem k podtržení je ta Ježíšova poslušnost vůči úkolu a respektování lidského omezení. Věděl, co je cílem, přesto se držel zpátky. Uvědomuje si hranici svého života, nemůže se rozběhnout ke všem, potřebuje pomocníky. Formuje si je. Stejně i my potřebujeme spolupracovat. Život farnosti je záležitostí nás všech. Každý může být něčím užitečný. Není tady pódium a hlediště. Herci a diváci. Všichni jsme na jedné lodi. Není úkolem kněze, aby vše udělal. Kněz vyprošuje Boží milosti, povzbuzuje, koordinuje, formuje. Ale na žádné úrovni to nejde bez spolupracovníků. A to ani v církvi, ani v rodině při výchově…
Jako třetí si podtrhněme proces dialogu s pohanskou ženou. Ta přichází k Ježíšovi s velikou úctou a pokorou. Přes jeho odmítání se neurazí. Naopak, roste její víra. Je krásný celý ten proces růstu. Žijeme v době, kdy máme vše hned, nemusíme čekat, až něco vyroste, až se našetří, až dozraje čas. Neumíme trpělivě čekat. Co bude z dítěte, kterému dáme hned všechno, o co si řekne? A Bůh nás někdy právě cvičí v trpělivosti. Nechává růst a zrát naši touhu. Protože jedině potom je jeho dar v správnou chvíli na správném místě a může nám být užitečný.
