Text k zamyšlení u příležitosti 4. neděle v mezidobí (Mt 5,1-12a) | 1. února 2026
Matouš nás dnes uvádí k souboru Ježíšových „kázání na hoře“. Evangelista nepíše, na jaké hoře se nacházíme, spíše jde o bezejmennou horu, tedy horu symbolickou. Takto evangelium navazuje na horu, kde dal Bůh Izraelitům Desatero, tady na horu Sinaj. Osmero blahoslavenství ale není novým Desaterem (či Osmerem), ale jakýmsi komentářem – vysvětlením dosavadního zákona.
Pátá kapitola začíná větou: „Když Ježíš uviděl zástup… otevřel ústa a učil je.“ Aby nás Ježíš mohl oslovit, je třeba předstoupit před jeho pohled. Mám jednu píseň, která je takovým předstoupením před Boží pohled. Jmenuje se „Před tvou tváří“. Když zaujmeme tento postoj, Bůh začíná učit. Takto před něj předstupujeme třeba při zpytování svědomí, při plánování, při smutku, při dokončené práci, při radosti.
Pak zaznívají jednotlivé věty, jednotlivá blahoslavenství. Slovo „blahoslavený“ (kterým se překládá řecké μακάριος) není v češtině příliš používáno. V Ježíšově době ale používáno bylo. Pro člověka, který žije dobře. Některé české překlady proto používají jiný překlad: šťastný, naplněný, blažený.
Když slyšíme výzvy jednotlivých blahoslavenství, tak to na první pohled nevypadá jako recept na štěstí. Ježíš chce ale říct: „I když nyní tak nevypadá, jsi na dobré cestě. Jdi dál, nevzdávej to, měj touhu, chytni se mě za ruku…“ Cílem tedy je: nenechat se potopit, ale otevřít se Boží péči a síle.
Nakonec se ještě podívejme na ten první příslib: Blahoslavení chudí v duchu. Chudí v duchu neznamenají ty s prázdnou peněženkou ani ty s prázdnou hlavou.
Totiž blahoslavenství tohoto světa vyzdvihují ty, kteří jsou zajištění, bohatí, mají ústa proříznutá (hned na všechno odpověď), umí se ohradit, umí si prosadit svou, mají široká ramena, jsou sebejistí. I mnozí rodiče takto vychovávají své děti s touhou, aby se v tomto světě neztratily.
Evangelijní přístup je jiný. Jsme zváni být otevřenými a vnitřně svobodnými. Lačnit po Bohu, mít touhu po obdarování Bohem, být solidární s druhými… Nejde tu o legalizaci smutku a chudoby, ale o otevřenost pro Boží dary. Uvědomovat si, jak mě vidí Bůh. Pohled tohoto světa, a to kolikrát i našich přítel, je nestálý, proměnlivý. Jednou nás pochválí, podruhé zkritizují, jednou vyzdvihnou, jindy zatratí. Není naším cílem se zavděčit lidem. Jen Boží péče nám dává tu správnou důstojnost. V jeho očích jsi spravedlivý a důležitý. Bůh tě miluje i navzdory hříšnosti a slabosti. Touto skutečností se nechávejme proměňovat. Z toho se radujme. A z toho také čerpejme sílu být mu podobní co do vztahu k lidem kolem nás. I když si to nezaslouží, i když nás vykolejí a rozčílí svými postoji a názory. Dovolme Bohu, aby je miloval skrze nás.
