Text k zamyšlení u příležitosti 6. neděle v mezidobí (Mt 5,17-37) | 15. února 2026
Víme, že Pán Ježíš hlásal radostnou zvěst nejrůznějšími způsoby. Jednak jednotlivcům mezi čtyřma očima, zde vzpomeňme například Nikodéma nebo samařskou ženu, pak v úzkém kruhu svých nejbližších spolupracovníků – apoštolů, v jejich domovech a jiných rodinách, například v Betánii u Marty, Marie a Lazara. A nakonec pro velká shromáždění. U břehu Genezaretského jezera nebo právě zde „na hoře“, kam nás už minulou neděli přivedl evangelista Matouš. A když nasloucháme jeho slovům na kterémkoli místě, je třeba si ho vždy propojit. Podobně by to mělo fungovat i ve farnosti. Je důležitá nejen promluva ve velkém kostelním shromáždění, ale také hlubší zamyšlení ve společenství nebo osobní rozhovor či setkání v rodinách. Pak budeme více rozumět sobě i Bohu.
Nyní se tedy v tomto velkém shromáždění pojďme zaměřit na Ježíšova slova – dnes velmi tvrdá. Věřím, že by si na nich mohl obrazně pochutnat barokní malíř, ale jak to máme uchopit my? Věříme, že Boží slovo promlouvá neustále, je živé, takže je důležité i pro nás. A možná zvláště pro naši dobu.
Při přípravách (nejen) se snoubenci hovoříme mimo jiné o významu starozákonního Desatera pro nás křesťany. A připomínáme si, že Ježíš přinesl ke všem těm příkazům Zákona zcela nový postoj. Jak říká, nepřišel je zrušit, ale naplnit. My už nemáme být drceni jejich tíhou, abychom si zasloužili Boží přízeň, ale jsme zachráněnými, milovanými Božími dětmi, které mají odpovídat láskou. Je to Boží láska, která nás zavazuje ke spravedlivému životu. A právě láska dokáže mnohem více, proto jsme vyzýváni k mnohem větší spravedlnosti. Nesmíme kontrolovat jen vnější skutky (co ještě mohu a co už nesmím), ale máme začínat u kořenů, ve svém srdci. Žijeme navíc ve světě s mnohem rafinovanějšími útoky než kdysi. Ty útočí na nejsilnější lidské pudy agresivitu a sexualitu. Proto Ježíš vzpomíná právě tyto dvě oblasti, ale platí to i v těch ostatních. Nejde tedy o mrzačení těla, ale o rozhodnost. Umět před nákazou nitra, tam, kde hrozí nebezpečí, zavřít, vypnout, zmlknout.
Celkově nás vede k opravdovosti. Aby to, co děláme, říkáme, vycházelo z upřímného srdce. Jak jsme si říkali s dětmi: Aby nic nebylo naoko, jen z povinnosti nebo ze strachu z trestu, ale doopravdy, z lásky.
Nakonec se ještě vrátím k loupání oka a k sekání ruky. Oko i ruka jsou symbolem lidské chtivosti: Já chci mít majetek, požitek… Tento postoj ale člověka zotročuje. Ježíš nás vede k postoji svobody: Nedívej se, co z toho budeš mít, ale sám buď darem a požehnáním pro druhé. To ať ti přináší radost. Těš se z lásky obdarovaných a lásky toho, kdo si tě zamiloval už dávno před tím.
