Text k zamyšlení u příležitosti 7. neděle velikonoční (Jan 17,1-11a) | 17. května 2026
Dnes nás vede Ježíšova modlitba z večeřadla. Ježíš se modlí k Otci: „Obdařils Syna mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“
Věčný život. Přijetím Ježíše máme naději na věčný život s ním. Tato skutečnost nám dodává naději a pokoj. Ježíš žije a my budeme žít ve věčnosti s ním. Ale nejen to, už nyní žijeme tento věčný život tím, že můžeme a máme poznávat jediného pravého Boha.
Když někoho nazveme „živým“, tak tím často myslíme, že je aktivní, čilý. U dítěte to znamená jakousi zvídavost až neposednost. A my bychom měli takovými být v duchovním slova smyslu. Máme-li věčný život, máme být „živými“.
Při farní pouti jsme navštívili několik míst spojených s postavami světců: sv. Františkem, sv. Klárou, sv. Kateřinou Sienskou a sv. Carlo Acutisem. A u svatých si můžeme uvědomit, že jsou šťastnými. Ne proto, že by jim Bůh splnil každé jejich přání, ale proto, že oni sami se do Boha zamilovali a začali se ptát: „Čím ti, Pane, mohu udělat radost?“ Je to jako o Vánocích. Malé děti se radují z dárků, které dostanou. Ale čím je člověk starší, tím víc se raduje z toho, čím sám obdaruje druhé. Svatí nám ukazují, že se nestaneme šťastnější, když Bůh vyplní všechny naše představy a touhy. Šťastnými budeme, když se více než na sebe začneme dívat na něho. Když se vnitřně zahledíme do jeho očí a přijmeme jeho lásku. Když ucítíme touho tuto lásku dávat dál. Toto znamená být „živými“.
A toto pohnutí k životu chceme dovolit Duchu Svatému právě v těchto dnech. Aby nás ujišťoval, že nejsme sirotci, že jsme milováni. Aby toto poznání přešlo z myšlenky do našeho srdce i do našich skutků. Čím více mu dovolíme, aby nás oživoval a uváděl do pohybu, tím šťastnější a krásnější bude náš život. Už nyní.
