Text k zamyšlení u příležitosti slavnosti Nejsvětější Trojice (Jan 3,16-18) | 31. května 2026
Minulou nedělí skončila doba velikonoční. A je dobré si všimnout, že mezi ní a mezidobím není tlustá čára. Doba velikonoční končí jakoby dvojtečkou, přes kterou se přelévá do liturgického mezidobí. Po slavnosti Seslání Ducha Svatého máme dvě slavnosti, které se velikonočním poselstvím doslova napájejí: dnešní slavnost Nejsvětější Trojice a slavnost Těla a krve Páně.
Tajemství Nejsvětější Trojice není jednoduché pochopit. Přesto je nám sděleno určité poznání, protože je pro naši víru důležité. Asi známe událost ze života sv. Augustina, který při trinitárním přemýšlení uviděl malého chlapce, jak mušlí přelévá vodu z moře do jamky na pláži. Zeptal se ho: „Co to děláš?“ „Přelévám moře,“ odpověděl chlapec. „To se ti nepodaří,“ usmál se Augustin. Na to mu chlapec odpověděl: „Spíš já přeleji toto moře, než ty pochopíš tajemství Nejsvětější Trojice.“
Pro Augustina to bylo důležité poselství. Nám není dáno celou záležitost pochopit. Možná nám bude odhaleno na věčnosti. Přesto však dostáváme určité poznání, které pro svůj život potřebujeme.
Od stvoření nám byla dána podobnost s Bohem, při křtu jsme dostali úkol se mu ještě intenzivněji snažit podobat. Ne proto, abychom si zasloužili jeho lásku, ale díky jeho lásce. Díky tomu, že jsme milováni. Jsem milovaným Božím synem – dcerou, proto se snažím být jako náš Otec. A proto dostáváme poznání, že Bůh není uzavřený sám v sobě. Ale vychází vstříc, miluje, je v dialogu, přichází k nám. Někdo se uzavře v sobě a myslí, že tím více miluje Boha. Nikoli. Bůh spolupracuje, Bůh se daruje a zároveň se nechává obdarovávat.
Dále vidíme, že každá Božská osoba je určitým projevem Boha. Nekonkuruje si, ale doprovází a doplňuje ostatní osoby v Trojici. Stejně i my máme uskutečnit své jedinečné poslání a být přitom jednotní v lásce. Máme směřovat „na jedné lodi“ k věčnosti, ale naplňovat a rozvíjet své osobní obdarování a přijímat s vděčností přínos druhých. A to jak v současnosti, tak i napříč dějinami (co do přínosu našich předků či budoucích věků).
V evangeliu dnes slyšíme v krátkém ale krásném úryvku: „Bůh… dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul…“ Prosme dnes o tuto víru. Někdy věříme v náboženství, ve své místo ve společnosti, v nauku, životní filosofii, v křesťanský životní styl. Je dobře, když se víra v Boha stane naším životním stylem. Ale my máme věřit v Boha. A je celá řada událostí, které protříbí naši víru. Kdy se máme rozhodovat mezi záležitostmi společenskými, rodinnými, pracovními… a Bohem. Kéž naše víra není pozorováním Ježíše z fanouškovské tribuny. Ať jsou naše rodiny otevřené jej přijmout do svých každodenních záležitostí.
