Text k zamyšlení u příležitosti 4. neděle postní (Jan 3,14-21) | 14. března 2021
„Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ To je myšlenka, která by se mohla líbit mnoha lidem, kdyby ovšem Syn nebyl ukřižovaný na kříži. Copak není na světě trápení dost? Proč bychom si měli přidávat další následováním trpícího Krista? To je důležitá otázka, na kterou je potřeba umět odpovědět.
Spirituální teologie nám říká, že rozjímání nad Ježíšovým utrpením nás má pohnout k vděčnosti, vděčnost k lásce, láska nám dává sílu k následování Krista a jeho následování nám přináší vnitřní radost, pokoj, štěstí a jednou i věčný život.
Jak konkrétně takové následování trpícího Krista vypadá, můžeme najít u svaté Kateřiny Sienské. V Sieně chodila pečovat o jednu starou vdovu a řeholnici postiženou rakovinou a otevřenými vředy, které jí ošetřovala. Tato nemocná ji však začala pomlouvat. Kateřina se v těžké chvíli obrátila v modlitbě k Pánu Ježíši. Ten jí ve vidění vyzval, aby si vybrala. A nabídl ji korunu zlatou a korunu trnovou. Kateřina sáhla po trnové a narazila si ji na hlavu. Od té chvíle ji pomluvy ve městě nevadily. A nevděčnici mohla sloužit láskyplně dál. Ta žena se časem obrátila, lži odvolala a Kateřinu odprosila.
V této události můžeme najít dvojí poučení. První říká, že ukřižovaný Boží Syn nás křížem nejen spasil, ale také nám dává z kříže sílu k spásnému jednání. Druhé říká, že následování trpícího Krista přináší věčný život nejen nám, ale i těm, za které se modlíme a obětujeme. Někdy to není hned, ale jednoho dne naše oběti přinesou své plody.
Když už jsme u svaté Kateřiny, podívejme se ještě na jeden příběh z jejího života. Kateřina byla pozvána do italského města Pisy, kde ošetřovala nemocné morem. A zde v roce 1375 dosáhla dalšího stupně spojení s Kristem skrze bolestivé znaky jeho utrpení – stigmata. Ona však vznesla prosbu, aby stigmata, která měla obdržet, nebyla na těle viditelná, ale cítila je jen uvnitř. Pět míst, která připomínala Ježíšovy rány, tak mohla před světem tajit.
Ježíš nebyl vyvýšen pro obdiv, ale pro následování. A toto naše následování a připodobnění má být niterné. Nemáme jen naoko vypadat a jednat jako Ježíš. Máme s ním být spřízněni ve svém srdci. A podle něho prožívat svůj život. Kateřinin život s Ježíšem nebyl pro ostatní viditelný, byl pro ně tajemstvím. Viděli jen milou, usměvavou a velmi moudrou ženu, která dokázala ve své době veliké věci. A když se ptali, kde se to v ní bere, možná ani netušili, že je za tím vším její spojení s Ježíšem vyvýšeným na kříži.
Kéž nás její příklad povzbudí nejen z Ježíšova kříže čerpat odpuštění (jak jsme si říkali již v pátek s dětmi), ale také odvahu a sílu k nesení každodenních křížů. Aby nikdo z nás nezahnul, ale měl život věčný.
