Text k zamyšlení u příležitosti 16. neděle v mezidobí (Lk 10,38-42) | 17. července 2022
Jednoho parného dne se přišel do příjemného chládku v kostele na chvíli schovat jeden sluncem rozpálený dělník. S úlevou usedl do lavice a pozoroval opata, který v kostele rozjímal. Když se opat po nějaké době zvedl a odcházel, muž ho pozdravil a řekl: „Není jak vám. V klidu se můžete modlit ve stínu kostela.“ Opat na něho pohlédl a usmál se: „Když se vám to tak líbí, můžete se kdykoli připojit. Místa je tu pro všechny dost.“
Sedět v kostele a naslouchat Pánu je jeden z nejlehčích a zároveň nejtěžších úkolů každého křesťana. Sednout si a poslouchat je snadné. Ale kdo z nás tento postoj denně zaujímá? Kdo si najde pravidelný čas na ztišení, rozjímání a naslouchání Pánu? Proč se nám to nedaří?
V jedné modlitbě říkáme: „Tělo, svět, ďábla přemáhám, na tvá vnuknutí pozor dávám.“ Právě tohoto pokušitel zdatně využívá. Dělá všechno pro to, aby nám na setkání s Ježíšem nezbyl žádný čas. Chce, aby únava, lenost, světská zaneprázdněnost prací či zábavou zabránila zaujmout postoj Marie z evangelia. Proto je třeba se zamýšlet a ptát: „Opravdu musím tolik pracovat? A když nepracuji, musím věnovat tolik času internetu, zábavě a světským radostem? Opravdu jsem tak unavený, unavená?“
Ve hře je také velmi zajímavé pokušení, že bohulibá práce nahradí modlitbu. Lidé říkají: „Já na to modlení moc nejsem, já raději něco v kostele uklidím nebo opravím.“ Evangelium ukazuje, že je důležitý postoj Marie i Marty. Ale postoj Marie jakoby předchází Martu. Připravuje půdu, aby naše činnost byla na správném místě. Modlitba nás činí vnímavými a otevřenými pro Boží pomoc v naší práci.
A zde je důležité připomenout, že modlitba nespočívá v odříkávání naučených textů. Pánu Ježíši záleží na nás samotných. Chce, abychom mu vylili své nitro, řekli mu, jak se cítíme, jak nám je, v čem nám může pomoci. Nebo s ním jen tak byli.
Jeden italský podnikatel vyprávěl svědectví o tom, jak Bůh zasáhl do jeho života. Přišel do kostela zapálit svíčku, aby mu Pán Ježíš pomohl s obchodním jednáním. Když pak místo padesáti centů házel do pokladničky deset eur, vnímal hlas: „To je od tebe hezké, ale já se nechci starat o tvoje obchodní záležitosti, já se chci starat o tebe! Ty jsi to nejcennější, co mám. Za tebe jsem na kříži umíral. Tebe chci zachránit pro nebe. Ale nemohu tě spasit bez tebe. Dej mi raději deset minut svého času a buď se mnou. Protože jako ovoce nedozraje bez slunce, tak se člověk nestane svatým bez přebývání v mé blízkosti.“
Týden má 168 hodin. Je dobře, že dnes věnujeme Kristu jednu z nich. Mysleme ale také na ostatní dny, na spočinutí u Ježíšových nohou. To je ta největší služba, kterou můžeme udělat pro sebe, a ta největší radost pro Ježíše.
