Text k zamyšlení u příležitosti 31. neděle v mezidobí (Mk 12,28b-34) | 3. listopadu 2024
Když se řekne přikázání lásky, může nás napadnout otázka, kterou vznesla jedna mladá dívka: „Jak mi může Bůh přikazovat, do koho se mám zamilovat?“ Nejprve si tedy vyjasněme pojmy. Zamilovanost je stav, který často předchází lásce a je souhrnem fyzického, psychického a duchovního rozpoložení člověka. Je to stav krásný, ale dočasný. Sám přichází, ale i odchází. Láska pak je rozhodnutí vůle. Milovat znamená chtít dobro milovaného. Dobro časné i věčné. A k tomto rozhodnutí, které je zcela zásadní pro naše štěstí, nás Ježíš volá přikázáním. Jako volají záchranáři na lidi v ohrožení: „Utíkejte, ať si zachráníte život!“ Ježíš nás volá: „Milujte, ať se připravíte na život věčný v nebi.“
S láskou máme začít u Boha. Jak jsme si říkali o dušičkových svátcích, láska k Bohu je základ svatosti. Řečí Talmudu bychom mohli říct: Chce-li být někdo dobrým zahradníkem, musí milovat svoji zahradu, chce-li být někdo dobrým rodičem, musí milovat svoji rodinu, a chce-li být někdo dobrým, svatým člověkem, musí milovat Svatého, budiž pochválen navěky.
Jak se zamilovat do Boha? Tak, že se naučíme vidět a vnímat projevy jeho každodenní lásky k nám. Jeho lásku můžeme vidět ve světě, který nás obklopuje a který nám daroval, v jeho moudrosti, kterou nám zjevil v Písmu, v jeho odpuštění, uzdravení a záchraně, kterou nám daroval skrze svého Syna, Ježíše Krista.
V evangeliích vidíme Ježíše, jak si udělá vždy dostatek času na to, aby se mohl vcítit do každého člověka, se kterým jedná. A na nás je, abychom toto jeho laskavé jednání objevili. I když se k tobě všichni chovají lhostejně, Ježíšovi na tobě záleží. I když se na tebe všichni zlobí, Ježíš tě nepřestává milovat. I když už nad tebou všichni zlomili hůl, Ježíš ti nepřestává důvěřovat. Když si to uvědomíš, když to prožiješ, tak tě často v jediném okamžiku naplní Boží láska, která v tvém srdci zazáří jako vycházející slunce a rozjasní tvůj život.
Kdo zakusil, že je milovaný Bohem, dokáže přijímat sám sebe a mít se rád. Láska k sobě je kořenem našeho osobního života. Kde schází zdravý kořen, tam stromek chřadne. Kde schází láska k sobě, je člověk nejistý a nešťastný. Ale je tu lékař, je tu Kristus, který má moc uzdravit tvé kořeny. Nikdo tě nezná a nemiluje jako on. A každý okamžik, kdy s ním o sobě hovoříš v modlitbě, je pro tvůj život požehnáním. Jako stromy potřebují pravidelný déšť, my potřebujme pravidelnou modlitbu, ve které může živá voda Boží lásky proniknout do hlubin našeho nitra.
Poslední myšlenku věnujme lásce k bližním. Láska roste a sílí rozdáváním. Ve Svaté zemi je Galilejské jezero a Mrtvé moře. Obě napájí řeka Jordán. Ale zatímco Galilejské jezero je plné života, protože do něho řeka nejen přitéká, ale také z něj odtéká, Mrtvé moře je bez života, protože vody Jordánu pohltí jen pro sebe. Tyto vodní nádrže se tak stávají symbolem. Kdo lásku přijímá i rozdává, v tom láska roste a sílí. Kdo chce lásku jen sobecky přijímat, v tom láska umírá. Láska je jedna z věcí, které rozdáváním neubývají, ale naopak se množí. Čím víc lásky rozdáš, tím víc jí budeš mít. Prosme, ať tomu tak v naši životech je.
