Text k zamyšlení u příležitosti 15. neděle v mezidobí (Mt 13,1-23) | 16. července 2023
Minulou neděli jsme hovořili o třech rovinách odpočinku. O důležitosti odpočinku duše vedle toho fyzického a psychického. Dnes nám liturgické texty nabízí dva důležité obrazy. Nejprve obraz prvního čtení. Kdo jste byli ve Svaté zemi, znáte Judskou poušť, kamenitou krajinu, která ovšem při dešti zcela změní svou tvář. Takzvaně rozkvete. Všechno to, co v sobě ukrývá, se v období dešťů probudí k životu. Podobný obraz nám nabízí prorok Izaiáš, když hovoří o Božím působení jako o dešti padajícím z nebe na zemi. Je to tedy sám Bůh, který přichází, aby nás probudil k životu, uschopnil vydávat plody. Bez této vláhy se nepohneme z místa. Na rozdíl od Svaté země je jí dostatek pro každého. Ale jedna věc nám přece jen může bránit. To, že ji nepřijmeme.
Na to navazuje úryvek z Matoušova evangelia, který podtrhuje důležitost přijetí Božího působení. Často se při výčtu všech obrazných možností zastavíme až u dobré půdy. K našemu zkoumání, zpytování je však určeno celé podobenství. Možnost cesty, kamenité půdy nebo trní je náš každodenní boj, naše úsilí a rozhodování. Úrodná půda není samozřejmost. A chce to někdy velké úsilí. Někdy možná ztrácíme naději, že nejsme schopni Božímu obdarování nabídnout úrodnou půdu. Zde nás tedy může povzbudit příběh.
K poustevníkovi přišel prostý člověk a říká: „Otče moje hlava je děravá. Má to smysl abych chodil na kázání, když si pak nic nepamatuju?“ A poustevník, jako by nevěnoval pozornost jeho otázce, povídá: „Tady máte proutěný košík, běžte s ním k rybníčku a doneste mi trochu vody.“ Muž se za chvíli vrátil a říká: „Marné namáhání. Zkoušel jsem to čtyřikrát, ale vodu jsem v koši neudržel.“ Poustevník se usmál a řekl: „Nenesete nic, ale všiml jste si? Ten košík byl celý od hlíny a teď je čistý! I když si z kázání mnoho nepamatujete, stejně má smysl mu naslouchat, protože se vaše srdce nasloucháním Božímu slovu očišťuje a posvěcuje.“
Můžeme také aktivně a systematicky půdu našeho srdce připravovat, kypřit a zúrodňovat. V tom nás povzbudí druhý příběh.
Mladá žena, která zkoumala výčet denních modliteb jistého řeholního společenství, oslovila opata: „Nejste z toho věčného modlení už někdy unavený?“ Opat se usmál a pravil: „To, co duši unavuje a vyčerpává, je hřích a setkání se zlobou a nenávistí. To, co ji uzdravuje, je odpuštění a spočinutí v lásce. A to se děje v modlitbě. Proto je pro mě každá modlitba důležitým odpočinkem.“ Využijme těchto dnů, svého času k tomu, abychom připravili své nitro. Abychom zochotnili své srdce přijímat Boží probouzení k životu, Boží působení a obdarování.
