Text k zamyšlení u příležitosti slavnosti sv. Petra a Pavla, patronů naší farnosti (Mt 16,13-19) | 30. června 2024
Každoroční oslava našich patronů nás zve k tomu, abychom na ně pohlíželi z různých úhlů pohledu. Už jsme si představovali symboliku jejich atributů, na jejichž základě jsem nabízel tři body programu pro další směřování naší farnosti. Bude dobré se k tomu opět časem vrátit a bilancovat. V dalším roce jsme se inspirovali životem sv. Pavla – apoštola národů. Loni jsme rozebírali tu větu z evangelia: „Za koho mě pokládáte?“ A došli jsme k závěru, že jde o otázku Lásky, která očekává naši odpověď. A my se celý život učíme dávat tu nejlepší odpověď.
Dnes se společně zamysleme nad jednou důležitou záležitostí, kterou měli naši patroni společnou. Jde o mučednickou smrt. Ano, máme liturgii v červené barvě, taktéž farní znak má podklad barvy mučedníků. Co to ale je mučednictví? Jak víme, byla církev na svém začátku pronásledována. Svobodně a veřejně mohla vystupovat až po Ediktu milánském z roku 313. I přesto se naplňují Ježíšova slova v dějinách až dodnes: „Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat.“ Mučednictví – tedy to, že byl někdo pro víru v Krista ochoten položit život – je výrazem postoje víry, postoje věřících. Je to nezpochybnitelné vyznání důležitosti toho, komu jsme uvěřili. Dávám Bohu první místo mezi ostatními záležitostmi. A jak říká starověký autor Tertulián: „Krev mučedníků je semenem nových křesťanů.“ Nejinak potvrzují své poslání i sloupy církve sv. Petr a Pavel. V šedesátých letech prvního století byl Petr v Římě ukřižován a Pavel tamtéž sťat.
Možná si řekneme, že to je hrozně dávno, že se nás to netýká. Ale pronásledování vidíme napříč celými dějinami. I dnes je náboženská svoboda v mnoha zemích porušována. A u nás? Stačí se podívat do doby nedávno minulé. Máme celou řadu mučedníků každodenního života, kněží a řeholníci ve vězení, odebrané státní souhlasy, psychický nátlak. Vzpomínal jsem v pondělí na P. Josefa Olejníka (zítra bude 110. výročí jeho narození), který nemohl veřejně působit jako kněz, přesto jsme k němu tajně chodili na výuku náboženství.
Co tedy znamená mučednictví pro nás? To, že člověk dokáže pro víru něco obětovat. První křesťané dali i život, naši nedávní předkové riskovali vězení, možnost studovat… aby dali přednost Kristu. Jak se k tomu všemu postavíme my? Žijeme ve svobodné době, ale často dáme před projevy víry přednost koníčkům, sportu, práci, zábavě a všemožným jiným věcem? A to ve všech generacích. Ti nejstarší (chodící) mají být na bohoslužbách příkladem svým dětem a vnukům. Mají se modlit za jejich víru a odvahu ji žít. Rodiče svými postoji nastavují život svých dětí. A děti dávají příklad sami sobě, svým kamarádů, spolužákům, kteří třeba nemají doma takovou podporu.
Prosme dnes naše patrony, aby v nás probudili dostatečně velkou vděčnost za příklad, který nám dala první křesťanská generace. A kéž nám tato vděčnost dá dostatek síly pro svou víru i něco obětovat.
