Text k zamyšlení u příležitosti 6. neděle v mezidobí (Mk 1,40-45) | 14. února 2021
I dnes můžeme říci, že jsme se již s uzdravením malomocného setkali – v pátek s dětmi. Pojďme ale dál. Je velmi zajímavé, že událost, kterou úryvek evangelia popisuje, neuvádí žádné konkrétní místo ani jméno malomocného. Můžeme tedy za tímto malomocným vidět kohokoli na světě. Mohu jím být i já. Malomocenství je symbolem hříchu, který rozkládá život člověka a přibližuje ho smrti. Nemocnému nemůže pomoci nikdo jiný než Boží Syn. Jeho pomoc je vysvobozením ze smrti a začátkem nového života.
Když posloucháme ten dialog Ježíše s malomocným, zazní tam zajímavá věta: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ Co to znamená? Může to být projev veliké pokory. Nebo také určité vypočítavosti. Nechci tomu malomocnému křivdit, ale tato prosba zní, jako by se chtěl vymanit ze závazků. Když mě uzdravíš, je to tvá věc, ode mě za to nic nečekej. Tento postoj mi připomíná jednu židovskou anekdotu:
Roubíček zoufale hledá místo k zaparkování. Po půl hodině vzhlédne k nebi a úpěnlivě zvolá: „Promiň, Hospodine, jmenuji se Roubíček a potřebuji tvou pomoc. Nemůžu zaparkovat. Slibuji, že když mi ukážeš nějaké volné místečko, začnu chodit každý týden do synagogy a budu dodržovat všechny židovské předpisy!“ Jakmile to vysloví, uvolní se přímo před ním parkovací místo. Roubíček opět vzhlédne k nebi a prohodí: „Už se neobtěžuj, Hospodine, právě jsem si to místečko našel!“
Když je člověk v nouzi, je pokorný, když je v krizi, prosí. Ale jak mu otrne, zapomíná na to, co by měl dělat a žije si zase po svém. A přesně tak jedná i náš malomocný. Pán ho po uzdravení přísně vyzývá, aby mlčel a splnil to, co nařizuje zákon. Ukázal se knězi a přinesl oběť. Místo toho uzdravený jde, horlivě rozhlašuje a rozšiřuje, co se stalo. Vrací se mezi lidi, ale z Ježíše udělá vyhnance, který musí zůstávat na opuštěných místech. O návštěvě chrámu a přinesení oběti žádná zmínka.
Je to smutné. Uzdravený se chová nevděčně. Ale jak jsme si řekli v úvodu, není radno ho odsuzovat, protože na jeho místě se může ocitnout každý z nás. Při každé svátosti smíření nás Pán volá, abychom se vrátili ke spolupráci s ním, do jeho blízkosti. Abychom s vděčností obětovali Bohu své síly a svůj čas. Tím vším také dáváme příklad druhým. Lidé, co nás vidí, mohou říci: „To jsou ti křesťané, vyzpovídají se a zase hřeší!“ Přitom svátost smíření nabízí novou úroveň přátelství Bohem, novou motivaci jít dál, novou sílu ke konání dobra. Kéž je na nás vidět, že jsme se setkali s Bohem, když přijdeme ze mše svaté domů. Kéž je na nás vidět duchovní znovuzrození, když přijmeme svátost smíření. Kéž nedáváme lidem od Boha vzdáleným záminku myslet si, že nám to stejně nepomáhá, tak co by se oni snažili.
Přeji nám všem, abychom na Boží obdarování odpovídali tím, že mu nabídneme sami sebe. Že jeho dary použijeme k naší proměně, k životu podle jeho přání.
