Text k zamyšlení u příležitosti 28. neděle v mezidobí (Mt 22,1-14) | 15. října 2023
Jedna věřící dívka ukazovala ve škole své nevěřící spolužačce učebnici z náboženství. Nevěřící dívku v ní zaujal obrázek poslední večeře Páně. „Co to je?“ zeptala se. „To je mše svatá,“ řekla zjednodušeně věřící dívka. „To máte v kostele takové hostiny?“ podivila se nevěřící kamarádka. „Ne, to bylo jen na začátku. Teď už se v kostele jenom modlíme.“
Zní to jako anekdota, ale je to vlastně pravda. Člověku může přijít líto, že už to není jako v dobách, kdy křesťanská bohoslužba končila společnou hostinou (někde se podobně slaví i dnes). Ale my si dnes můžeme uvědomit, že i když se forma slavení změnila, obsah zůstává stále stejný.
Každá mše svatá je hostina lásky, je svatbou, kterou strojí Otec svému Synu. Při slavení mše svaté se Kristus, Boží Syn jako ženich odevzdává své milované nevěstě – církvi. Přijímá ji za svou. Každého z nás osobně i nás všechny dohromady volá ke společné cestě životem.
Dnešní evangelium nás vyzývá, abychom si vážili toho, že jsme mezi pozvanými. A abychom se z pozvaných, povolaných stali vyvolenými. Tedy těmi, kdo odpoví na Kristovo volání a slavením liturgie s ním obnoví a prohloubí svůj vztah. Možná si řekneme, já teď v kostele jsem, takže jsem ten, kdo odpověděl. Ale být zde fyzicky ještě není všechno.
Co tedy s tím? Pro nevěstu je svatební den jedním z nejdůležitějších v životě. Těší se na něho, chystá se, chce svému ženichovi věnovat svou krásu a lásku. A tak bychom se měli na slavení mše svaté připravovat i my. Přicházejme na mši svatou s radostným vědomím: teď je tady Ježíš, který mě má rád. A já se s ním mohu podělit o své radosti, svěřit mu svá trápení a starosti. Naučme se vnímat svátostné texty a prožívejme svátostná znamení. Přijímejme odpuštění v úkonu kajícnosti, povzbuzení v bohoslužbě slova, prožívejme Ježíšovu oběť a připojme k ní své kříže a trápení, radujme se z Ježíšova zmrtvýchvstání a otevřme mu svá srdce ve chvíli svatého přijímání. Na závěr se nechejme vyslat do světa jako jeho apoštolové.
A nekazme si svatební hostinu tím, že na ni přijdeme zakuklení do šatu lhostejnosti, hněvu či dokonce nenávisti. Nedovolme starostem, aby nás uzavřely, aby se ze zla a hříchu stalo brnění, které nedovolí Ježíšově lásce, aby se dotkla našeho srdce.
Nebuďme jen povolanými, kteří si splní svou hodinu v kostele, ale staňme se vyvolenými, kteří mši svatou umí prožít jako královskou svatební hostinu a po jejím skončení vyjdou do světa znovuzrozeni, s Ženichem bok po boku. S otázkou, kdy bude tato slavnost opět pokračovat.
