Duchovní slovo

Chléb z nebe a my

Text k zamyšlení u příležitosti 18. neděle v mezidobí (Jan 6,24-35) | 4. srpna 2024

Uprostřed Markova roku zažíváme Janův evangelijní „ostrov“, kde se nám Ježíš dává poznat jako chléb života. Dnes tedy druhá část, můžeme navázat na minulou neděli.

V prvním čtení z druhé knihy Mojžíšovy slyšíme o ztrátě prvotního nadšení, reptání, nesoudržnosti lidu. A co na to Bůh? Bůh je léčí manou. Není to pokrm za odměnu ale na cestu. Je to předobraz eucharistie. V ní nejde jen o svaté přijímání, to taky, ale o celkové slavení eucharistie – myšleno mše svaté jako takové. Nejen v neděli, ale kdykoli mi to čas dovolí. Ne co do množství, ale co do kvality. Eucharistie je lékem, abychom se neohlíželi zpět (za Egyptem), ale načerpali nové nadšení na cestu do zaslíbené země. Tedy na cestu k věčnosti.

Mana je tedy předobrazem nového pokrmu pro duši, který nám nabízí Ježíš. Ten volí jako prostředek svého obdarování chléb a víno. Je v tom úžasná symbolika. Už to není něco, co padá z nebe. Ježíš nevzal nějaké ovoce či zeleninu, něco, co samo vyrostlo, aby se to stalo nositelem jeho přítomnosti. Vzal chléb a víno. Tedy něco, co je propojeno s lidskou prací, lidskou kulturou. Někdo musel sklidit obilí, to vyrostlo v přírodě, někdo z něj ale musel udělat mouku, někdo upéct chléb. V modlitbě říká kněz: „Je to plod země a plod lidské práce, a stane se nám chlebem věčného života.“ Proto můžeme do těchto darů vložit sami sebe, celý náš život, své radosti, starosti, společenství, vztahy… a Ježíš se toho dotýká a proměňuje. Není nic, co bychom měli před Ježíšem skrýt. Naopak, vše s ním má být propojeno. A dokonce to může zakoušet každý, i ten, který z nějakého neměnného důvodu nemůže jít ke svatému přijímání. Slavit eucharistii může a má každý z nás.

V úryvku evangelia čteme, že lidé hledali Ježíše ne kvůli víře, ne kvůli němu, ale pro jeho zázraky. Papež František varuje, že i my jsme v modlářském pokušení „hledat Boha pro svůj vlastní užitek, abychom řešili své problémy, abychom díky němu měli to, co nemůžeme získat sami, tedy kvůli vlastnímu zájmu.“ Ale středem eucharistie má být on, ne naše požadavky. Naše očekávání má být podřízeno našemu vztahu lásky s ním. Řekněme: „Pane, obdaruj mě sám sebou, dej mi to, co je pro mě důležité. Pro mě, pro mou rodinu, pro naši farnost, naše město.“ A nebojme se, že by nás neobdaroval tím nejlepším způsobem.

Z druhého čtení nám pak vyplývá poznání, že jsme v církvi obdarovaní, ale žijeme, jako bychom nebyli. Nechejme tedy rozkvést to, co skrze víru přijímáme.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *