Text k zamyšlení u příležitosti slavnosti Těla a Krve Páně (Jan 6,51-58) | 11. června 2023
Minule jsme hovořili o tom, jak můžeme pronikat do tajemství Nejsvětější Trojice, vzpomněli jsme eucharistii, díky které se my zabydlujeme v Bohu a Bůh v nás. Nyní pojďme objevit další působení tohoto daru a žasnout nad ním.
Starozákonní část Písma svatého obsahuje mnoho předobrazů toho, co Ježíš ustanovil jako eucharistii, tedy pokrm svého těla a krve. Vidíme oběť Ábelovu, Abrahámovu, kněze Melchizedecha. Krev beránka před odchodem z Egypta. Dále chléb z nebes na poušti – manu. Pak máme předobrazy od samotného Ježíše. Zázračné nasycení rozmnoženými chleby. Vodu proměněnou ve víno v Káně. Vidíme dlouhou cestu, která vyústí v definitivní význam při slavení poslední večeře a uskuteční se na samotném Kristu v den umučení.
Proměněný chléb a víno se tak stanou nositelem Krista. Přijetím tohoto daru se pak rozbíhá proces proměny a obdarování. Stáváme se jedním tělem – Boží rodinou. Rozmnožuje se věčný život. Utváří se náš vztah s Bohem. A nebyli bychom to my – lidé, kdybychom nezačali kalkulovat. Kolik musím… abych získal… A tady nám kontext všech Ježíšových výroků jasně říká, že zde neplatí počty. Vztah je neměřitelný. Velmi rádi se srovnáváme. Kolik toho dělá ten či onen. A kolik já. Co by Pán Bůh po mě mohl ještě chtít? Vzpomínám na jednu starší paní, kterou jsem navštívil. A ta mi řekla: „Já už jsem se za mlada nachodila do kostela dost. Teď už nemusím.“ Tak ale vztah nemůže fungovat. Vztah si žádá, abych nabídl všechno to, čeho jsem schopný. Jak často mají chodit děti k svatému přijímání, ke zpovědi? Jaký je kompromis, aby mohli být všichni spokojeni? My ale nevíme, „kolik“ bude toto vaše dítě „potřebovat“… Žádný rodič neví, co jeho dítě čeká, čím bude muset projít až odejde z domu, až bude někde na škole… Jak silné přátelství s Bohem bude potřebovat, aby to ustál nebo ustála? Nemůžeme říci: „Toto pro mou rodinu stačí.“
Jsme zváni skrze eucharistii budovat vztah, do kterého máme dát vše, k čemu nám stačí síly. Ježíš nás zve, abychom žili novým životem. Není sektář, který nás chce ode všeho izolovat. Ale říká: „Žij tam, kde jsi. Dělej to, co je ti blízké, ale dovol mi, abych do tvým plánů a záměrů mohl vstoupit. Ne proto, že by sis to zasloužil, ale proto, aby byl tvůj život plnohodnotný.“ Eucharistie není odměna pro dokonalé, ale dar pro všechny, kteří chtějí přijmout pomoc. To, že ji potřebujeme, je jisté. Ale musíme o ni také stát.
A tak se nechejme obdarovávat. Jak říká bl. Carlo Acutis: „Máme větší štěstí než apoštolové, kteří žili s Ježíšem před 2000 lety. Abychom se s ním setkali, stačí, když vejdeme do kostela.“ Využijme toho, dokud je tento dar tak dostupný. A nehledejme výmluvy, nestavme sobě a svým dětem překážky dávnými předsudky. Vstupme do „Jeruzaléma, který je hned vedle našich domovů,“ a čerpejme pro život, který, jak vidíme, není v dnešní době nijak jednoduchý.
