Text k zamyšlení u příležitosti 5. neděle postní (Jan 12,20-33) | 17. března 2024
Evangelium začíná zmínkou o pohanech, kteří přicházejí za učedníky, aby jim umožnili vidět Ježíše. Jde doslova o Řeky. A s těmi se pojí „filosofia“ – láska k moudrosti. Chtějí poznat Ježíše, rozšířit své vědění o Bohu a prohloubit tak svou moudrost. V tomto úvodu můžeme spatřovat předobraz doby, kdy Ježíš vystoupí na nebe a jeho učedníci se stanou učiteli pro všechny národy. To je tedy první takový úkol pro nás. Jako Ježíšovi učedníci se stáváme těmi, kteří hledající přivádějí za Ježíšem.
Když učedníci přicházejí, aby Ježíšovi sdělili prosbu Řeků, odhaluje jim Ježíš podstatu Boží moudrosti. A touto podstatou je láska, která se obětuje. Zrno, které zemře, aby přineslo novou úrodu. Tato Boží moudrost není úplně zajedno s lidskou moudrostí. Lidská moudrost nám říká, že život je nejvyšší hodnota. Je potřeba si ho chránit ze všech sil. Boží moudrost říká, že je tu ještě něco víc. Je to Boží sláva, která je připravena těm, kdo pro ni dozrají. Pro ty, kdo se nebojí projevit lásku i formou oběti, někdy až do krajnosti.
Na jednu stranu jsou tato slova povzbudivá. Dávají nám naději, že má smysl usilovat o vyšší hodnoty. Na druhou stranu jsou velmi náročná. Není snadné se obětovat pro ty, které máme rádi, natož pro ty, kteří nám ubližují.
Jeden umělec měl za úkol vytvořit obraz na téma „Oběť, která dává smysl“. Všichni čekali, že to bude nějaký hrdina, který se obětuje za vlast. Byli proto překvapení, když místo hrdiny byl na obraze lán obilí a v něm mělo jedno stéblo v klasu místo zrníček srdíčka. Ptali se: „Co to znamená?“ Umělec odpověděl: „Jediná oběť, která dává smysl, je ta, která plodí lásku.“
Takovou oběť přinášejí například rodiče, kteří obětují čas a síly, aby dětem ve škole a kroužcích zajistili dobré vzdělání. Ale také skrze náboženství, společnou modlitbu s nimi, účastí na mši svaté, svatém přijímání, společným přicházením ke svátosti smíření je vtahují do vztahu s Bohem. To si žádá čas, trpělivost a hodně sil. Logicky pak očekávají, že sklidí vděčnost a lásku. Někdy se to podaří, někdy ne. Někdy mohou vděčně sledovat plody svého snažení hned, jindy až po létech smutku a hořkosti. Někdy hodnotu svých obětí poznají až na věčnosti. I kdyby nás zklamali děti, přátelé, spolupracovníci, Bůh na odměnu nezapomene. Jeho slova, která dnes zazněla: „Oslavil jsem a ještě oslavím,“ platí nejen Kristu, ale i všem, kdo se vydají v jeho stopách.
Mysleme na to při všech příležitostech, kdy nás Pán bude potřebovat, abychom s láskou obětovali svůj čas, svou trpělivost, své síly…
