Text k zamyšlení u příležitosti 23. neděle v mezidobí (Mt 18,15-20) | 10. září 2023
„Když tvůj bratr zhřeší…“
Slovo hřích pochází ze staroslověnského výrazu grech – chyba. V hebrejštině se pro slovo hřích používá výraz חטּאה („chátá“). Základní významy tohoto slova jsou: minout cestu, cíl, překročit Boží zákon, ztratit se. Někdy člověk udělá chybu. Vydá se na špatnou cestou, ztratí se. Boží zákon mu dává hranice, ale on je překročí a ublíží tím nejen sobě ale i druhým. A je naší křesťanskou povinností mu pomoci napomenutím.
„Jdi a pokárej ho…“ říká Písmo. Slovo pokárat zní tvrdě, ale v hebrejštině toto sloveso znamená zúčtovat či urovnat záležitosti. Hebrejský i řecký výraz v sobě nese myšlenku usvědčení z hříchu a výzvy k pokání.
Pokárání tedy nespočívá v kritizování a vyčítání, ale ve vysvětlení, při kterém se hřích či chyba pojmenuje, záležitost se urovná a my se vydáme správnou cestou (pokání – změna smýšlení – obrácení se na správnou cestu).
„Mezi čtyřma očima.“
Pokud mi někdo ublížil, mám to s ním řešit z očí do očí. Na to se někdy zapomíná. Místo abychom řešili problém s tím, kdo nám ublížil, dusíme ho v sobě, nebo ho řešíme se všemi lidmi okolo. A tím se to komplikuje. Někdy si potřebujeme záležitost ujasnit, zjistit, jestli chyba není na naší straně. Je dobré to s nějakým důvěrníkem probrat, ale pak je potřeba jít a vyříkat si vše s tím, kdo nám ublížil, kdo nás zranil.
„Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal.“
Abychom bratra či sestru získali a neztratili, je potřeba, aby naše pokárání bylo vysloveno s dobrým úmyslem a z laskavého srdce. K tomu nám pomáhá modlitba. Než se pustíme do řešení sporu, je důležité odevzdat sebe i druhé v modlitbě Bohu. Poprosit, aby on vedl naše myšlenky a vkládal svá slova do našich úst. Pak je naděje, že dobro zvítězí.
K tomu jeden opatovský příběh. Když se v klášteře probíral text o napomínání, jeden bratr nadnesl otázku: „Jak mohu někoho kárat, když sám často nežiji, jak bych měl? Není lépe mlčet a modlit se, aby druzí sami prozřeli a změnili svůj život?“ Opat se zamyslel a pravil:„Podívej se na takové klíště. Jak je nebezpečné. Často se zakousne na špatně přístupném místě. Když tě na něj druzí včas upozorní, mohou tě zachránit před bolestivými komplikacemi. Jako je projevem lásky, když nás někdo osvobodí od nebezpečného parazita, tak je projevem lásky, když nás někdo napomenutím osvobodí od hříchu či bludu.“
Hovoří o tom i první čtení, každý jsme od křtu prorokem, který má strážit sobě svěřené – kněz, rodič, učitel, vedoucí… Nejde o nějaké hlídání, ale o všímavost, schopnost předvídat nebezpečí, varovat před ním, mít vizi, kam sobě svěřené vést. Nadto nadevšechno ale s postojem, že nemůžu žít život toho druhého, nemůžu přijmout zodpovědnost toho druhého, nemůžu ho bránit, nemůžu žít jeho život. Mohu a musím ukázat na problém, protože prorok nesmí být nečinný, ale rozhodnout se, napravit směr a zachránit se před nebezpečím musí už každý sám.
Prosme dnes za všechny, které nám Pán svěřuje a posílá do cesty, za všechny, kteří nám nějak ublížili nebo kteří bloudí. Kéž nám pomůže v našem poslání.
