Text k zamyšlení u příležitosti 21. neděle v mezidobí (Jan 6,60-69) | 22. srpna 2021
Když dnes řeknete církev, budou to mnozí vnímat institucionálně a někdy i hanlivě. Jsou lidé, kteří církev a nabízené svátosti odmítají. Přitom poukazují na hříšnost kněží a nedokonalost věřících. Chtějí žít víru v Krista, ale řeknou vám: „Já církev k víře v Krista nepotřebuji.“ Co s tím?
Už na začátek si můžeme uvědomit, že bez společenství církve by nebylo ani Písmo svaté, ani víra v Krista. Už u samotného Ježíše vidíme, že si vybral nedokonalé učedníky, kterým svěřil hlásání evangelia a svátosti. Oni i jejich nástupci se stali nedokonalým perem, kterým však píše Boží ruka. Církev tak můžeme přirovnat k domu, který v průběhu dějin mohl chátrat i být opravován, ale za všech okolností v sobě skrýval vše, co nám o sobě chtěl Bůh zjevit. A k tomu i zkušenosti milionů lidí, kteří s ním prožívali a prožívají své životy.
I přes svou slabost a křehkost nám církev umožňuje dotknout se zjevených pravd. I přes lidskou hříšnost nám nabízí cestu k Boží síle a svatosti.
Co tedy dělat s tím, že církev tvoří lidé nedokonalí, podléhající pokušení? Odpovědět si můžeme příběhem.
Jednoho dne přišli za opatem někteří mniši a říkali mu: „Četli jsme v církevních dějinách, že v prvotní církvi byly hříšníci vyloučeni ze slavení eucharistie. Neměli bychom i my zakázat všem hříšníkům přístup na bohoslužby? Když nevěřící vidí, jak se po odchodu z kostela chovají věřící, právem nás obviňují.“ Opat si povzdechl a pravil: „Naopak. Slabí a hříšní by měli do chodit kostela co nejčastěji, aby jim Boží slovo ukázalo, jak na tom ve skutečnosti jsou, a povzbudilo je k obrácení. Měli by přicházet každý den, aby u eucharistického Krista zakusili odpuštění, uzdravení a přijali sílu pro lepší život.“
Když jsme před čtrnácti dny hovořili o bl. Carlovi Acutisovi a velké úctě k eucharistii, je třeba nyní říct, že tento pokrm pro naší duši není odměnou za naši dokonalost, ale posilou na cestě k dokonalosti. Účast na mši svaté tedy není pro nějaké VIP členy – pro vyvolené, ale pro všechny vykoupené. A víme, že Ježíš zemřel za nás všechny.
Církev tedy není spolek dokonalých, ale dokonalým místem růstu. Můžeme ji přirovnat ke stavbě, která sice může chátrat, ale zároveň se nechat Božským stavitelem rekonstruovat k plnému užitku a kráse. Kéž se tak děje i nám. Kéž se i my v blízkosti Svatého stáváme svatými. A kéž si na této cestě navzájem pomáháme.
