Text k zamyšlení u příležitosti 33. neděle v mezidobí (Mk 13,24-32) | 17. listopadu 2024
Příchod Pána Ježíše na konci časů si lidé představovali různým způsobem. Psali o tom spisy, malovali obrazy. Jedním z nejznámějších je obraz posledního soudu v Sixtinské kapli, který namaloval Michelangelo Buonarroti. Je na něm přes 300 postav, na kterých jsou nejdůležitější tváře. Vyjadřují údiv, ale také zoufalství, strach a děs. Říká se, že je tento obraz inspirován tím, co Římané prožili při vyplenění svého města habsburskými vojsky (1527). Několik měsíců vraždění a drancování, které vyvrcholilo morovou epidemií, nese v dějinách název Sacco di Roma. Na jeho konci bylo 45 tisíc mrtvých, zraněných a uprchlých Římanů. Není divu, že mnohým mohlo toto období připadat jako konec světa. Děs, který lidé prožívali, je zachycen v mnoha tvářích tohoto obrazu. Jeho ústřední postavou je však Kristus. Ten přichází jako vládce a s přísnou tváří soudí zločiny světa. Nevinní jsou na obraze povznášeni k nebi, hříšníci míří s hrůzou k podsvětí. Takový obraz je pro všechny diváky důrazným varováním a výzvou k obrácení a svatému životu.
Text evangelia se na celou záležitost dívá trochu jinak. Připomíná sice, že se svět zhroutí a zachvěje, že lidé projdou velikým soužením, ale Ježíšův příchod nespojuje s náhlým přísným soudem. Marek hovoří o andělech – poslech, kteří shromáždí vyvolené, a o fíkovníku, který začíná rašit.
Příchod Pána Ježíše bude jako jaro, kdy se stromy zazelenají a svět ožije. A lidé se shromáždí, sjednotí kolem Syna člověka. Přivedou je tam andělé. Slovo anděl znamená posel, vyslanec. A těmito posly nemusí být jen duchové z nebe. Vyslancem Boží lásky, kterou přijímáme od Krista a kterou máme přinášet do světa, může a má být každý z nás. „Člověk“ se hebrejsky řekne „Adam“. Což mi připomíná vzácného kněze, našeho spirituála Adama Ruckého. Když někam přišel, jako by tam vyšlo slunce. Vyzařovala z něho láska a radost. Kéž bychom dokázali být podobnými křesťany.
Jakkoli může pojem „konec světa“ působit strašidelně, jedná se o návrat domů. To, co se tváří jako konec, není „konec“, ale „cíl“. I když se nám zdá, že se svět někam hroutí, neřítí se do záhuby, ale spěje k naplnění Božího plánu spásy. Jeden kněz to přirovnal k vlaku. Ten se neřítí, aby narazil na skálu, ale aby vjel do nádraží… do Boží náruče.
Všechny generace mají být těmi, kdo očekávají Ježíšův druhý příchod. Pán je blízko i nám. Jeho království už je součástí našeho světa. Prosme tedy za sebe i za všechny lidi, ať si to uvědomujeme a ať žijeme s otevřeným srdcem pro něj.
