Text k zamyšlení u příležitosti 5. neděle velikonoční (Jan 13,31-35) | 18. května 2025
„Milujete se navzájem,“ říká Pán Ježíš. Není těžké milovat, když máme kolem sebe přátele. Ale co když jsou kolem lidé, se kterými si tak úplně nerozumíme. To se pak ptáme: „Bože, jak mám milovat člověka, který mi působí soužení?“ Pomozme si příběhem.
Jeden mnich prožil den plný útrap. Od rána do večera se potýkal s nepochopením a konflikty. Úplně vyčerpaný přišel za opatem a stěžoval si: „Proč musí být život tak těžký?“ Opat ho vyslechl a když viděl, jak na tom bratr je, vzal ho výlet. Vyšli do kopců a po dlouhé cestě dorazili k jedné zastrčené salaši. Psi tam zrovna naháněli ovečky do ohrady, kde byla připravena čerstvá píce a svěží voda. Šlo to dobře, dokud se jedna ovečka neoddělila. Ale i tu nakonec psi obklíčili a se štěkáním nahnali do úzkých vrat za všemi ostatními. „Co vidíš?“ zeptal se opat. „Krásné místo,“ vydechl mnich, „tady by se žilo!“ „Tak, tak,“ přitakal opat. „Ta ohrada je jako náruč nebeského otce. V ní je pro nás připraveno všechno, co potřebujeme k odpočinku. My jsme ty ovečky a ti psi jsou pomocníci Prozřetelnosti, kteří nás do tohoto krásného místa nahánějí. Už chápeš, proč Bůh dopouští, abychom se občas setkávat s lidmi, kteří nám ubližují, či problémy, které jsou nad naše síly?“ Mnich se usmál. „Ano, myslím, že rozumím. Jsou tady pro to, aby nás přivedli do náruče Boží.“
V prvním čtení jsme slyšeli, jak Pavel a Barnabáš povzbuzují učedníky, aby byli ve víře vytrvalí, protože do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme. Není to proto, že by nás utrpení samo o sobě nějak zvlášť zušlechťovalo, ale je to proto, že v utrpení přestává člověk spoléhat na sebe a hledá pomoc u Boha. A tak objevuje Boží moc, lásku a přátelství.
Dnes si máme připomenout, že život je těžký, ale nejsme na něho sami. Bůh je s námi. A to nejen proto, aby doplnil chybějící síly, aby utišil bolest, kterou nám druzí způsobili. Má pro nás připraveno mnohem víc. Pokud nezůstaneme jen u spoléhání na vlastní síly, ale přistoupíme na spolupráci se samotným Bohem, zvládneme mnohem víc. Když to své „málo“ neschováme jen pro sebe, nejen že zvládneme obtížné životní výzvy, ale Bůh může v nás a skrze nás udělat velké věci.
Ve druhém čtení slyšíme proroctví, že „Bůh bude přebývat mezi lidmi, setře každou slzu z očí… že tvoří všechno nové.“ A my na jeho naplnění nemusíme čekat až na konec světa. Bůh ho chce naplňovat už nyní. Chce, abychom k němu přicházeli, abychom ztráceli čas s ním v tomto našem stánku. Je připraven nás utišit v bolesti, ujistit o své blízkosti a lásce, přijmout vše, co mu odevzdáme a pomáhat nám.
A tak prosme o to, abychom jako jeho ovečky nacházeli bezpečné odpočinutí před nejrůznějšími šelmami. Dovolme mu, aby nám poradil, aby nám pomohl.
