Text k zamyšlení u příležitosti 22. neděle v mezidobí (Mt 16,21-27) | 4. září 2023
Dětské kamarádské rady: „Nechoď k zubaři, bude to tam bolet,“ nebo ve škole: „Řekni, že tě bolí hlava, že musíš jít domů, abys nemusel psát písemku,“ se tváří jako dobrá pomoc, ale ve skutečnosti mohou přinést dalekosáhlé negativní následky.
To, že máme někoho rádi nebo jsme mu za něco vděční, ještě neznamená, že mu vždycky dobře poradíme nebo pomůžeme. I když se to nezdá, tak tato lidská náklonnost nemusí být vždy tím nejlepším rádcem. Například rodiče se bojí o své děti, a tak je odrazují od náročných úkolů, závazků a tím jim mohou zabránit v jejich růstu. Nebo chceme pro své blízké získat za každou cenu ztracené zdraví. A když si lékaři nevědí rady, tak místo modlitby a důvěry v Boha vyhledáme pomoc nějakého léčitele. A třeba jim i fyzicky pomůžeme, ale duchovně je můžeme zničit. Pod záminkou péče zabráníme, aby daná situace byla pro člověka příležitostí k růstu.
Něco podobného se stalo Petrovi. Ježíš mu zachránil život v rozbouřeném moři a nazval ho skálou, na které postaví svou církev. Petr měl pádné důvody k lásce a vděčnosti. Není divu, že chtěl Ježíše chránit před utrpením. Z Ježíšovy reakce však vidíme, že Petr tuto dobře myšlenou snahu nedomyslel. Tím, že se snaží vymluvit Ježíšovi utrpení, smrt a tím pádem i zmrtvýchvstání, stává se mluvčím zlého. Jak snadno se člověk může stát nástrojem pokušení.
Ježíš ale naplňuje příslib z minulé řeči. Tedy, že církev, kterou na Petrovi zbuduje, pekelné mocnosti nepřemohou. A svým přísným slovem ukazuje Petrovi nebezpečí, do kterého se dostal, a odmítá útok na samou podstatu díla spásy.
Když se staví dům, je potřeba základy očistit a odizolovat od vzlínající spodní vody. Ježíš tímto rázným skutkem očišťuje základy církve od lidských, zpolitizovaných a zidealizovaných představ o mesiáši a jeho díle, které prosakovaly z židovské tradice. Základní kámen církve je tímto očištěn od pokušení uskutečňovat spásu bez oběti a utrpení.
Co z toho plyne pro nás? Rozjímání nad tímto textem nás učí obětavosti. Schopnosti obětovat se pro Boží věci. Nemůžeme odloučit Kristovo dílo spásy od oběti, ale můžeme se stát Veronikami a Šimony z křížové cesty a pomáhat mu.
Krásným příkladem nám jsou papežové poslední doby. I když jsou staří a nemocní, putují a obětavě slouží. Ukazují, že utrpení stáří a nemoci může být požehnané, pokud je spojeno s Kristem. A to je důležitá věc. Jako nemůže být Kristus bez oběti, nemá být ani oběť bez Krista. Být křesťanem neznamená být ztrápený a vyhledávat si sám kříže a sebezničení. Ale trpělivě nést spolu s Kristem to, co nám život přináší. V nesení vlastního kříže se připojit ke Kristu.
Dnešní evangelium nás tedy učí, že důležitou součástí spásy je Kristova oběť. A my můžeme, z lásky ke Kristu, na této oběti přijmout podle jeho vůle svůj podíl. Když tak učiníme, otevřeme cestu velikému požehnání. Není to jednoduché, ale můžeme k tomu postupně dozrávat.
