Text k zamyšlení u příležitosti 2. neděle adventní (Mt 3,1-12) | 7. prosince 2025
Jeden kamarád mě kdysi poprosil, ať se mu podívám na jeho mobilní telefon: „Když byl nový, dělal krásné fotky. Už to ale není to, co to bývalo. Nešlo by to nějak nastavit?“ Na přístroj jsem se podíval, a tak nějak automaticky očistil čočky fotoaparátu do trička. Zkouším fotit a… světe div se, fotografie je jasná, ostrá a v příjemných barvách. I my potřebujeme „vyčistit čočku“ svého života. Ale možná to bude trošku složitější.
Nabídněme si dnes dvě takové „čistící“ metody.
První. Advent nám nabízí celou řadu krásných biblických obrazů, zvláště těch starozákonních. Prožíváme dobu velmi komplikovanou, potemnělou, plnou obav, možná i strachu. A právě Boží slovo nám nabízí světlo. Abychom v tom šeru všech světových, národních, církevních či osobních okolností viděli to důležité. Abychom zahlédli to Boží vycházející Slunce, že do toho všeho přichází – prozařuje, a to i letos, i dnes.
Druhá metoda. Žijeme ve společnosti, kde nemusíme umět a zvládat všechno. Když něco nezvládáme, objednáme si odborníky – firmu, ta už opraví, co je potřeba.
A někteří by byli rádi, kdyby tomu tak bylo i v duchovním životě. Kolikrát někdo přijde a říká: „Pane faráři, pomodlete se za moje děti, vy to umíte líp!“ Zní to lichotivě, ale v duchovním životě nás před Bohem nikdo zastoupit nemůže. Je dobře, když z rodiny přichází pravidelně na mši svatou babička a modlí se za děti a vnuky. Ale nikdo nemůže udělat to, co se čeká od nás samotných. Připravit cestu Pánu do našeho srdce, do našeho života. V tom jsme nezastupitelní.
Má-li v našem životě vyrůst něco nového a dobrého, tak je potřeba připravit místo. Třeba tím, že se zbavíme všeho, co nás v životě zatěžuje. A tím nejzbytečnějším závažím jsou hříchy. Všechny ty chvíle, kdy jsme udělali něco špatně, a teď nás to mrzí a trápí. Lidé přicházeli za Janem a vyznávali hříchy. Omývali se při tom vodou Jordánu. O té věděli, že za proroka Elizea zbavila syrského Námana malomocenství. Náman se v ní koupelí znovuzrodil. A tuto moc má dnes svátost smíření. Zpověď, ve které otevřeme své srdce Ježíši Kristu a dovolíme mu, aby narovnal naše pokřivené vztahy s Bohem, lidmi i se sebou samými.
Dopřejme si, aby náš duchovní organismus fungoval zase dobře. Ať Bůh skrze své slovo otevírá oči našeho srdce. A ať prožijeme s duchovním užitkem i každou svátost smíření. S Boží pomocí udělejme prostor, aby v nás Bůh mohl přebývat a „opravovat“ přístupové cesty.
