Text k zamyšlení u příležitosti 6. neděle velikonoční (Jan 15,9-17) | 28. dubna 2024
Dnes je moderní slovo „sdílet“. Sdílí se různé věci, zážitky, události. A Ježíš nás v dnešním evangeliu vede, abychom sdíleli Boží lásku. S ním i s druhými lidmi.
Boží láska je jako slunce, které svítí na všechny. Dotýká se nás, zahřívá nás, osvětluje naše kroky, i když si to často ani neuvědomujeme. Když si někdo všimne krásného západu slunce, může ho vyfotit a sdílet na sítích a dopřát tak i jiným lidem jedinečnost daného okamžiku. A podobně bychom se měli naučit sdílet chvíle, kdy zakoušíme Boží lásku. Takové sdílení nazýváme svědectvím. A svědectví je důležitým projevem naší vděčnosti za to, že jsme Bohem milovaní. Vzpomínám na jednu fotku, kde jistá žena vyjádřila svou radost z přijaté svátosti smíření. Kdoví, kolik lidí se díky tomu zamýšlelo nad darem odpuštění.
Vedle sdílení silných a hlubokých zážitků s Boží láskou, je třeba se dělit o lásku samotnou. Vypráví o tom jeden příběh.
Do kláštera vstoupil mnich a s velkým očekáváním přinesl i určité jmění, které věnoval pro společný život. Po pár týdnech však vyhledal opata s prosbou: „Otče, vraťte mi mé peníze a dovolte mi odejít.“ „A proč chceš najednou odejít?“ ptal se opat. „Protože jsem chtěl zakusit Boží lásku a zde ve vašem klášteře ji necítím,“ postěžoval si mnich. Opat se zamyslel a pravil: „Dobrá. Vrátím ti všechny peníze a propustím tě domů, když splníš jeden jediný úkol.“ „Jeden úkol splnit mohu,“ souhlasil mnich. Opat ho vyvedl na konec klášterní zahrady – až na její vrchol a řekl: „Natrhej zde květiny a vyzdob jimi presbytář kostela.“ Mnich se díval po suché vyprahlé zemi: „Ale tady přece nic neroste! Jak tu mohu něco natrhat?“ Opat se usmál: „Trhat můžeš hned, jak tu něco vypěstuješ.“ Mnichovi nezbylo než se pustit do práce. Několik měsíců obdělával půdu, sázel sazeničky, tahal vodu z hluboké studny, nosil ji do kopce, zaléval a plel. Nakonec květiny vyrostly, vykvetly a přišel čas jimi ozdobit kostel. V tu chvíli přivedl k záhonům opata. Ten se mnicha zeptal: „Máš z nich radost?“ Mnich odpověděl: „Tu největší, jakou jsem tu kdy zažil.“ Opat pokýval hlavou: „To je dobře. A podobnou radost můžeš objevit, když tak, jako jsi pečoval o tento záhon, začneš pečovat o vyprahlá srdce našich bratří. I z jejich srdcí můžeš sklízet krásné květy přátelství a vděčnosti, když je budeš zalévat Boží láskou, kterou načerpáš z hloubi Kristova srdce.“
I my se tomu mnichovi podobáme. Chceme být milovanými, přijatými, šťastnými. Ale okolí se k nám takto nechová. Abychom mohli sklízet, musíme začít u sebe. Ježíš nás nazývá přáteli. Chce, abychom byli odborníky na přijímání a rozdávání jeho lásky. Není to těžké, chce to jen najít čas, abychom u Ježíše načerpali, a potom odvahu, abychom se jeho lásku rozdávali dál. Prosme, ať se nám to daří.
