Duchovní slovo

Šťastní

Text k zamyšlení u příležitosti 4. neděle v mezidobí (Mt 5,1-12a) | 29. ledna 2023

V pátek při mši svaté pro děti jsem se ptal dětí, kdy může být člověk šťastný. A dostal jsem řadu odpovědí. Ale vzpomínám na situaci, kde mi už starší děti nedokázaly dát odpověď. Možná opravdu nevnímaly nic, co by jim mohlo přinést štěstí… Přitom štěstí je jedna ze základních tužeb člověka. Tedy hned vedle touhy po lásce, po životě, po spravedlnosti je touha po štěstí jednou ze základních hodnot vložených do nitra člověka. A když nás Bůh takto stvořil, má určitě v plánu tyto touhy bezezbytku naplnit.

Dnešním úryvkem evangelia přicházíme s učedníky na horu, kde začíná důležitá Ježíšova řeč. Jde o „životní styl“, který nám chce předat. A jako první zazní devět blahoslavenství. Blahoslavený – šťastný, požehnaný. Ježíš vystupuje s kázáním, které muselo být pro jeho židovské posluchače velmi náročné. Od malička je rodiče učili zachovávat Zákon, aby byli od hrůz popsaných v blahoslavenství ušetřeni. Stát se žebrákem, bez možnosti se vyjádřit, pronásledovaným a nicotným bylo znamením prokletí. Jak mohl Ježíš něco takového prohlásit za blaho a slávu? Jak nám něco takového může dávat za příklad?

Fakt je ten, že Ježíš nedává nějaká nová přikázání. Neříká, že takto máme jednat. Nechce po nás, abychom se stali pronásledovanými žebráky, kteří němí hrůzou prolévají slzy. Chce nám ale dodat odvahu pro chvíle, které na nás doléhají. Chce nás ujistit, že utrpení a nespravedlnost není Boží trest. Že hrůza světa nebude mít poslední slovo. A sám nám jde příkladem. Vystupuje jako chudý, plačící nad zlobou a zkázou, v tichu se modlící, prokazující milosrdenství těm, kdo ho tupí, ten, který zakouší nevděk a pronásledování. Je vlastně jedna událost, kde se všechna příkoří spojí. Ano, na Golgotě, ve chvíli, kdy umírá na kříži. A i toto je pro nás velkým povzbuzením. I dlouhý Velký pátek jednou skončí. A po Bílé sobotě nastane noc a nad ránem Zmrtvýchvstání.

Ježíšův život je plný utrpení. Ale toto utrpení není cílem. Je cestou ke spáse světa. Tak i blahoslavenství není novou sadou přikázání, ale povzbuzením, že i tyto životní situace mají smysl. Jeden exercitátor vysvětloval, že blahoslavenství je třeba číst odzadu. Cílem jsou přísliby, které zaznívají po konstatování cesty. Na ty se dívejme. A věřme, že když Bůh při stvoření vložil do člověka touhu po štěstí, má dost sil k tomu, aby nás k němu dovedl.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *