Text k zamyšlení u příležitosti Velkého pátku (Jan 18,1 – 19,42) | 15. dubna 2022
V rámci duchovní hostiny máme dnes před sebou bolest a odevzdanost Velkého pátku.
Po celý den, a zvláště mezi 12. – 15. hodinou, se díváme na Ježíšovu smrt na kříži, bolestné utrpení, které je Božím darem pro každého člověka, pro každého z nás. Jistý barokní umělec, který měl pro kostel vyřezat křížovou cestu, vtiskl jednotlivým postavám tváře konkrétních občanů. Ať už měl jakékoli úmysly, my si můžeme uvědomit, že jsme to právě my, každý z nás, kdo nese podíl na Ježíšově bolesti. Proč si to uvědomit? Možná ne proto, abychom si zoufali nad Ježíšovou bolestí, ale abychom tuto bolest více nejitřili tím, že tento dar nepřijmeme, že k němu zůstaneme lhostejní…
Druhým slovem dnešního dne je odevzdanost. Jde o to, že všechno tupení, pohrdání, mučení, umírání… Ježíš odevzdává. Jednak do rukou Otce, ale také nám. Odevzdal se do rukou člověka. Jako „beránek vedený na porážku“, jako dar pro mnohé. Tedy pro všechny, kteří ho přijmou.
Přijměme Ježíše i s jeho křížem. Kdosi řekl, že je jednoduché kříž nosit, ale těžké kříž nést. Je zde myšleno nosit jako symbol, jako ozdobu. To že se zdobíme křížem, že jej máme na čestných místech svých domovů, na pracovních stolech a nočních stolcích je nanejvýš dobré. Ale buďme i těmi, kteří kříž nesou, kteří jsou schopni nést těžkosti spojené s vírou, když se nám kvůli tomu budou smát, když budeme muset svou víru obhájit, když budeme muset pro Ježíše něco ze svého pohodlí obětovat.
Tyto věci pak můžeme prorozjímat během hlubokého ticha Bílé soboty v rámci adorace u Božího hrobu.
