Text k zamyšlení u příležitosti 27. neděle v mezidobí (Lk 17,5-10) | 5. října 2025
V dnešním úryvku se Ježíš zmiňuje o moruši a hořčičném zrnku. Moruše je strom, který se dožívá i stovky let a má rozsáhlý kořenový systém, který sahá do veliké hloubky, a není snadné ji přesadit. Hořčičné zrníčko je naproti tomu malé a zranitelné, ale je v něm skryta veliká potence. Když se ujme, rychle roste a jedna rostlina hořčice dokáže vyprodukovat až 4000 dalších semínek. Je to jednoletka, která se neustále obnovuje a rychle šíří.
Proč to říkám? Protože nám s výkladem Ježíšova podobenství může pomoci, když známe symboly, které používá. Moruši můžeme vnímat jako symbol hluboce zakořeněných problémů, se kterými není snadné pohnout. Mohou to být zažité stereotypy, tradice, představy, zlozvyky… S tím vším se Ježíš a jeho učedníci potýkali u farizeů, zákoníků a zatvrzelých lidí. Ti měli „moruši“ svého víc jak dvoutisíciletého náboženského systému a vypadalo to, že s ní nic na světě nehne. A proti tomu staví Ježíš víru křesťanů, kterou přirovnává k hořčičnému zrnku. Na první pohled vypadá nepatrně, ale je v ní skryta obrovská síla, která se během prvních staletí naplno projevila. Ježíš vysvětluje apoštolům, že nepotřebují velkou víru, ale víra hořčičného zrnka může dát prostor Boží síle a moci. A také se stalo, že se tato víra v Krista rozšířila jako hořčice po poli.
Dnes je však situace jiná. Víra v Krista u nás ustupuje a když se ptáme proč, můžeme jednu z odpovědí spatřovat v našem podobenství. Víra v Krista přestala být stále se obnovujícím živým semínkem, a stala se zakořeněnou moruší. Spoléháme na tradice, obřady, předpisy, díváme se zpět, jak žili naši předkové, místo abychom se dívali dopředu a hledali, jak žít s Kristem dnes a zítra. Víra některých křesťanů a nástupců apoštolů přestala být živým vztahem, který se rozvijí působením Ducha Svatého, a stala se skanzenem. Ztratila odvahu objevovat nové cesty.
Přirovnat to můžeme k jízdě autem s navigací. Když nás navigace vede po cestě, kterou známe, mohlo by se zdát, že jí věříme. Ale pak nás varuje před kolonou. A my se musíme rozhodnout, jestli zůstaneme na známé cestě nebo se vydáme na neznámou objížďku. V té chvíli se pozná, jestli věříme navigaci nebo spoléháme na sebe. Zda se vydáme na neznámou cestu, která vede k cíli, nebo uvázneme v koloně.
Proč se církev „zasekla v koloně“? Protože se zaměřila na jistotu. Ve své pastoraci se zaměřila na příkazy a zákazy a přestala klást otázky, které by rozvíjely víru. Poukázal na to papež František, který přišel se synodální cestou. Ta nás vede od příkazů a zákazů k otázkám, které nás vedou k hledání a rozvíjení našeho vztahu s Bohem. Volá nás, abychom bezduše neopakovali to, na co jsme si zvykli, ale abychom hledali živé cesty, jak žít s Kristem tady a teď. Jako hořčice každý rok vyrůstá a umírá, a tak se stále obnovuje, má v naší víře růst to, co je podstatné, a umírat to, co je přechodné. Jedinou neměnnou podstatou naší víry je náš živý vztah s Kristem. Vše ostatní se má proměňovat tak, aby to víře jako živému vztahu s Ježíšem sloužilo. Přemýšlejme a zkoumejme, jestli to tak v našem životě je, a co můžeme udělat pro to, aby tomu tak bylo.
