Duchovní slovo

Společná touha Trojjediného Boha

Text k zamyšlení u příležitosti slavnosti Nejsvětější Trojice (Mt 28,16-20) | 26. dubna 2024

Za jedním knězem přišli rodiče ohledně křtu dítěte. Když se ale s nimi chtěl domluvit na přípravě na křest, začali protestovat: „To je zbytečné, my už všechno víme!“ Kněz jim na to řekl: „Dobrá. Když mi zodpovíte tuto základní otázku, od přípravy upustíme. Povězte mi třeba něco o perichorezi v Nejsvětější Trojici.“ Chvíli bylo ticho a pak… začala příprava.

Ten kněz použil teologický pojem, který rodiče zaskočil. Ale v podstatě měl pravdu. Nauka o Nejsvětější Trojici patří k základům křesťanství. Začala se rozvíjet od čtvrtého století, kdy skončila doba pronásledování a teologové mohli konečně uspořádat to, co nám Ježíš zjevil o svém Božském bytí.

Pro představu si uveďme, co učí sv. Augustin, jeden z teologů tohoto období, o Trojici. Boží podstata je jednoduchá, nepodléhá žádné změně, není v ní případkové bytí. Rozlišení Otce, Syna a Ducha Svatého činí pomocí kategorie vztahu, kdy v Bohu jsou subsistující vztahy otcovství, synovství a pasivního darování. Otec věčně plodí Syna, Syn je věčně plozen a Duch Svatý je věčně „vydechován“ Otcem a Synem. Mají společný, věčný a naprosto dokonalý úkon vědění, chtění a bytí. Jednají jako „jediný princip“.

To je taková malá ukázka teologického pojednání o Trojici. Když ji posloucháme, možná nás napadne: „K čemu je to dobré? Může to přinést nějaký praktický užitek?“ Odpovězme si příběhem.

V jedné hodině náboženství mluvil opat o Nejsvětější Trojici a mimo jiné říkal: „Otec, Syn a Duch Svatý se nemůžou nikdy pohádat, protože všichni chtějí to samé.“ Na to se ozval jeden chlapec: „Otče, u nás doma, když všichni chceme to samé, tak se pohádáme vždycky.“ Opat pokýval hlavou a usmál se: „Tak to ve světě chodí. Ale ne u Boha. My se hádáme, protože chceme sobecky prosadit své názory a učinit šťastnými sami sebe, a to nás rozděluje. Otec, Syn a Duch Svatý chtějí ve své lásce učinit hluboce a trvale šťastnými druhé, a to je sjednocuje.“

Bůh se nám ukazuje jako společenství, vytváří vztahy, je tím, který vychází vstříc, který chce štěstí toho druhého. A tímto i nás inspiruje. První čtení nám ukazuje Boha jako toho, který je nám blízko. Bůh vychází i ke mně. A já mohu mít na tomto božském životě podíl. Kéž máme podíl i na této Boží touze, na Božím plánu učinit druhé trvale šťastnými (Není to vždy jednoduché. Někdo se musíme přizpůsobit, obětovat.). Kéž tato vlastnost Boží Trojice utváří jednotu společnosti, církve, naší farnosti i každé naší rodiny.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *