Text k zamyšlení u příležitosti slavnosti Ježíše Krista Krále (Mt 25,31-46) | 26. listopadu 2023
Dnešní evangelium má jasné poselství. Přijde slavný den soudu a ti, kteří projevovali lásku Kristu svými činy, budou odměněni. Ty, kdo ji neprojevili, čeká trápení. Výzva je to jasná a srozumitelná. Ale může v nás vyvolávat obavu: „Co já? Dokážu vždy a všude jednat tak, jak to ode mě Ježíš očekává? Vždyť život je takový shon a je tak lehké přehlédnout někoho, kdo potřebuje moji pomoc. Co když zklamu?“
Podobné pochybnosti někdy přepadají nevěstu a ženicha před svatbou. Budeme dobrými manžely, rodiči, tvůrci hřejivého domova, zvládneme hmotné zaopatření? A tyto obavy ustupují, když si vzájemně pohlédnou do očí a vnímají lásku jeden druhého. Ta jim dává odvahu, naději a sílu.
A něco podobného máme prožívat s Ježíšem. V prvním čtení jsme slyšeli krásná slova: „Hle, já sám vyhledám své stádo a ujmu se ho. Jako se pastýř stará o své stádo, když je mezi svými rozptýlenými ovcemi, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam se rozprchly v mlhavém a mračném čase. Já budu pást své stádo, já jim dám odpočinek – praví Pán, Hospodin. Budu hledat ztracené, zpět přivedu rozptýlené, obvážu zraněné, posílím slabé, budu střežit tučné a silné, pást je budu svědomitě.“
Jak jsme si říkali v pátek s dětmi, Kristus je mocný Bůh, který se stal člověkem, aby nám ukázal Otce, aby nás vykoupil. A dal se nám také poznat jako dobrý pastýř, tedy ten, který se postará. Chce nám být blízko, touží, abychom se jeho blízkost naučili zakoušet. Abychom žili jako jeho milované děti. Pak pro nás výzvy dnešního evangelia nebudou těžké, nebudou úkolem, který by vyžadoval nadlidské výkony. Budou přirozeně vyplývat z našeho životního postoje.
Problém je ale v jedné věci. Ve svém životě rozlišujeme práci a život doma. Práce je činnost, kterou když uděláme, tak na ní přestáváme myslet a jsme rádi, že jí máme za sebou. Jdeme se věnovat něčemu jinému, nějakém odpočinku. A pak je tady životní postoj… něco děláme pořád a přijde nám to normální. Třeba rodičovství. Pečujeme o své děti, stále na ně myslíme, stále jim sloužíme, ale není to práce, děláme to rádi. Toto dělení je jaksi přirozené.
Problém ale je, když si takto oddělíme svůj duchovní život. Křesťanský život není něco, co si odbudeme, splníme, a pak se vrátíme „do náruče“ světa a žijeme jako nevěřící. Blízkost Krista – dobrého pastýře máme zakoušet jak v kostele, tak doma, tak v práci. Vždy s ním počítejme, neoddělujme kostel (víru), domov a práci. Nechejme se vést za všech okolností a počítejme s tím, který se o nás stará. Je naším králem a my jeho královskými dětmi. A to je krásné pomyšlení.
